Povídky a zmatená poezie

Závoj z černého sametu

15. prosince 2014 v 20:09 | A.
Princezna si přišila závoj tenkou nití, pevně na tenkou kůži mezi prameny rudozlatých vlasů.
Závoj černější než noc z hrubě matného sametu.
Hodiny na stěně odbily jedenáctou.
Kapky vlhkých, karmínových perel ozdobily šaty a zastudily ve výstřihu, a princeznina apatie se ve tmě mísila s tichým zoufalstvím.

Teď jsi pánova děvka, maličká.
Budeš poslouchat?
Proč se klepeš?
Podívejte, chtěla by ještě, nenasytná, malá šlapka, tak znovu...

Třesoucími se prsty se dotkla šněrovačky, zatímco ručička hodin se s nezadržitelnou leností blížila k půlnoci.
Pohladila mašli ze stužek, opatrně a něžně jako mrtvé dítě v černé kolébce ze dřeva.
Pečlivě se soutředila na každý nádech, na hořkou bolest, která se šířila tělem uvězněným v korzetu.
Zavřela oči a v duchu počítala.

Jedna, dva.
Myšlenky umíraly v rytmu trhaných nádechů.

Podvolit se.
Nevnímat.
Přežít.

Bosýma nohama vklouzla do zlatých střevíčků a pomalu, s nucenou lehkostí došla k zrcadlu.
Hodiny neúnavně tikaly staccatu.
Když dosedla na židli, její sukně s vyšívaným lemem na moment odhalila několik centimetrů zjizveného kotníku.
Tvář v zrcadle se usmívala naučeným úsměvem.

Vzdálený, nekonečný zvuk biče.
Těžká mužská dlaň rozmazávající rtěnku po tvářích.
Nestyď se, děvko!

Princezna sledovala vlastní tvář, a bez nánosu líčidel si najednou připadala podivně nahá.
Sáhla po zásuvce se štětečky a lahvičkami, které z její prázdné tváře vlhké od slz dokážou vykouzlit svůdnou vznešenost. Jako jediné.
Nadechla se tak hluboce, jak jen to utažený korzet dovolil.
Kleštičky na řasy připomínaly ve tmě použité mučící nástroje.
Princezna nechala rozpraskané prsty roztančit se po stole a zakašlala, když se z pudřenky vynořil oblak bílého prachu.

Pečlivě nanést na tváře.
Rozmazat.
Nedýchat.
Zkontrolovat v zrcátku.
Opakovat, dokud všechny emoce nepřekryje nános bílého pudru.

Hodiny tikaly a tikaly a princezna zafixovala posledními tahy neosobní úsměv rudých rtů.
Jen její oči bezhlesně křičely z mrtvého obličeje.

Usměj se, děvko. Pán to tak má rád.
Nelíbí se ti snad tvoje perly?
Nejsi ráda za šaty vyšívané zlatem a měkkou postýlku?
Nevděčná, zbytečná děvko.
Jak se ti líbí tohle?
Řekni, bolí to?
Bolí, ty špinavá, malá, zbytečná...

V zrcadle se odrážely zapálené svíčky a nehybná tvář se v jejich světle rozzářila.
Tvářenka pečlivě obkreslovala linii lícních kostí.
Rtěnka, rudá jako čerstvá krev nebo šťáva z letních třešní - dle osobních preferencí, se leskla odrazem plamenů.

Jedna, dva.
Hodiny odbily půlnoc.

Princezna byla připravená.
Tvůj pán tě čeká, malá děvko.

Podvolit se.
Nevnímat.
Přežít.

Odklopýtala z pokoje na vysokých zlatých podpatcích a při odchodu pečlivě sfoukla svíčky.
Kalhotky nechala přehozené přes židli.
Nakonec, nebude je dnes večer potřebovat.

Padesát odstínů šílenství

28. listopadu 2014 v 18:20 | A.
Seděla na podlaze.
Dlaždičky všude okolo se slévaly v modrozelené vězení.
Nůžky na stěně- ostré, tak ostré a přítulné.
Chvíli nechtěla.
Bráníš se, miláčku? Jen se braň.
Smysl se ztrácel s poslední, hořkosladkou kapkou sebeúcty.
Bříška prstů, jemná a růžová.
Modrá plastová rukojeť-nůžky se dotkly nahé dlaně jako pohlazení.
Zavři oči. Sni.
A do myšlenek se vplížilo vzrušení.
Tiché a šílené, jako modřiny na krku a facky ve vyšukaném opojení.
Prohrávala.
Toužila.

Krev se objevila více méně mimochodem.
Chceš víc, kurvičko?
A tak přitlačila.
Extáze, hnus, přitažlivý strach. Sladké víno znechucení.
Opojení karmínové černi na bílém kotníku.
Znič se.
Krev kreslila po dlaždicích a barvila bílé spáry na rudo.
Najednou měla neurčitý pocit, že už je nikdy nedokáže umýt.
Zničit důkazy.
Zapomenout.

Moje malá, poslušná, vyděšená...
Ano, pane!
Zhnusená, vzrušená, šílená- ve vězení modrozelených dlaždiček.
Třásla se.
Pokaždé se třásla.
Tvář v zrcadle se na ní prázdně usmívala a sváděla k doteku.
Podvol se. Před sebou neutečeš.
A tak se dotkla. Prsty lepily.
Naděje zmizela.
Železitá chuť na jazyku.

Krev, krev, krev.
V ní a všude okolo.

Zelená. Modrá. Karmínová.

Šikovná, nevinná holčička.

Zvrácenost: 15. ledna 2004

5. května 2014 v 17:27 | A.
Probudil se do studného zárodku nového dne.
Otevřel oči a nenáviděl se za to-jako pokaždé, když ležel na podlaze a vyčítal si každý nádech, protože se neměl a nechtěl probudit.
Každý den byl protkaný ostnatým drátem zoufalé sebenenávisti.
Bolelo to.
Statisíckrát.

Kristián chvíli jen ležel a sledoval špinavé okno, které se před pár dny pokoušel zakrýt igelitem. Denní světlo ho nepochopitelně a nepříčetně rozčilovalo.
Už dávno pochopil, že tma je milosrdná, a tak se pohřbil do nejtemnějšího rohu místnosti a odmítal vyjít ven. Ať třeba umře hlady a žízní, ať jeho tělo proroste parketami, zkroucené a vlhké, ale on se nepohne.
Žádné světlo. Už ne.
Trvalo to pár dní.
Celé hodiny proležel na zemi, těkal zarudlýma očima po stěnách a donekonečna počítal vlákna pavučin. Pavouci byli přátelé. Nechal si je pobíhat po nahém těle, zaplétat se do vlasů a chlupatýma nohama vzrušeně ochutnávat rány vyškrábané do kůže. Občas si dovolil usnout; zbytek dne pak žil z těch několika hodin, kdy ve snu běhal mokrou trávou a smál se idiotsky dětským smíchem.
Venku už dávno začalo sněžit.
Ale Kristián tam nemohl, nesměl, už nikdy. Po ulicích chodili lidé, tolik lidí, a všichni z nich voní. Je to ta nejhorší a nejnádhernější vůně na světě, hořce přesládle odporná a neodolatelná.
Ne. Už nesmí.
Jenže, a to bylo protivné, právě tohle hlas v jeho hlavě nechápal.
Sténal a kňučel hlady, prosil a přemlouval, a někdy jen do zešílení opakoval jediné slovo, tiše a mazlivě.
"Krev."

A Kristián pomalu podléhal. Jeho sebekontrola mu protékala mezi prsty, a on dokázal jen sledovat vlastní třesoucí se kolena a papírky od žvýkaček valící se na zemi a kapky krve z bříšek jeho prstů.
Zničit. Proměnit.
Nůž se válel na podlaze tak protivně nevyužitý, čepel se leskla a usmívala se na Kristiána svůdnýma očima.
Pohladil jí studenými prsty, jako nejdokonalejší milenku a nejbližší přítelkyni.
Nenávist a láska navzájem prorostly jedna druhou.
Prsty bojovaly, Hlas se smál a nůž v dlani byl těžší a těžší.
Krev.

A tak Kristián přiložil špičku nože nad zápěstí a řízl.
Protože už nezáleželo na ničem. Hlas bylo potřeba umlčet, alespoň pro dnešek, korálky krve místo vína a hostií v podobě bolesti.
Kůže se otevřela.
A na chvíli bylo všechno v pořádku, alespoň natolik, jak v pořádku může být krvácející kluk uprostřed skladiště. Hlas se potěšeně stáhl někam dovnitř do hlavy a kapky krve ukolébaly Kristiána ke spánku.
Další den a další úspěšná bitva ve válce, která byla stejně předem prohraná, nezávisle na malých vítězstvích. Další člověk, kterého dnes zachránil sám před sebou.

Louka ve snech zezlátla na slunci.

Druhý den ráno se Kristián probudil s úlevou.
Na ničem už nezáleželo.

Zvrácenost: zlomky z března 2003

23. dubna 2014 v 10:17 | A.
Zlomky z března 2003

1. března
Její oči byly studené a prázdné, bez výrazu, bez názoru-vypadala hloupě, opravdu hloupě, a nebyl to ten druh čisté nevinnosti, byla to do očí bijící hloupost.
Hnusila se mu, byla tak nechutně ztracená, beznadějně ponořená v nevyhnutelnosti vlastní zkázy, a v očích se zrcadlila její špína.
Za pár let by seděla doma, s očima unavenýma blikající obrazovkou, vtírající do hlavy ideál krásy; obrazem podněcujícím její sebelítost, zatímco z krátkých umaštěných prstů dopadají na levný koberec kapky roztékající se čokolády.
Ne.
Jí škoda nebyla.
Dívala se a v očích měla zpupnost a vztek.
Byla rozzlobená. Ne vyděšená, ne překvapená-zlobila se.
Udělalo se mu z ní zle, byla špatná, zkažená, topila se v trochu sebemrskačské pýše, jako kdyby zrovna ona byla něčím jiná, jako kdyby zrovna jí pod vrstvou tuku neproudila krev.
Správně.
Bylo potřeba jí zachránit, obnažit to nádherné, to jediné, co ještě nestihla zkazit. Krev a bledé maso, vnitřnosti a orgány.
Spasit ji.
Proto jí přinutil zastavit. Zachránil jí, unesl a vysvobodil z kolotoče její nepodstatné, hloupé existence.
Její hlas lámal ticho.
Bylo tak opojné, když pomalu přestávala křičet.
Trvalo pár minut, než začala krvácet. Jen pár zbytečně dlouhých minut, a Kristiánem projela vlna vzrušené fascinace.
Najednou byla snad i krásná, ozdobená rudými diamanty prýštícími z otevřeného břicha, s perleťovým leskem vnitřností a střev propletených jako hadi, nádherní a mrtví...
Kristián se usmál.
A pak se něco v něm změnilo, zpřelámalo jako její bílá žebra, a on se pořád usmíval, protože nedokázal pohnout jediným svalem.
Stál jako mramorová socha, dokud i tuhle ztuhlou masku nenahradilo zoufalství a slova mu nezačala sama vytékat z úst dřív, než o nich stihl přemýšlet.
"Nejsem...zrůda. Ne, nejsem, přísahám, jen tomu ještě nerozumíš. Nikdo. Víš, já vytvářím z lidí obrazy, měním je, zbytečné na nádherné, já..." hlas se mu zlomil dřív, než dokončil první větu, hranice mrazivého sebeovládání definitivně praskla a ukojený hlas se stáhl hlouběji do hlavy.
"Já přísahám...přísahám."
Víc říct nedokázal.
Zůstal tam stát s kusem masa u nohou a z vytřeštěných očí stékaly potoky hořkých slz.

17. března
Kristián běžel trávou, bosýma nohama zabíjel květiny a ve vlasech ho hladily dešťové kapky.
Smál se. A byl to jiný úsměv, doopravdový, dětský úsměv způsobený už jen tím nádherným faktem, že je naživu, že dýchá a chodí a má privilegium objevovat svět. Takhle se smějí všechny děti.
A potom, když je jejich milovaný svět spolkne a vyzvrátí, něco se v nich změní-tiše a trochu potají jim v těle zemře víra.
Víra v lidskou spravedlnost, rozum a lásku-víra stejně naivní jako dětské hry na rytíře.
Takže takhle se Kristián usmíval. Čistě, vděčně a důvěřivě.
Běžel dolů z kopce, v uších mu hvízdal vítr a štípal ho do očí, ale nezpomalil, naopak. Letěl s větrem o závod. Tráva zmáčená deštěm mu prokluzovala mezi prsty, měkká jako koberec a zelená, tak zelená...
Kristián běžel a běžel s úsměvem dětí a bláznů.
Mohl by běžet navždy-možná. Mohl by, kdyby ho na sklonku noci nevytrhl ze sna pach vlastních zvratků a chuť krve v ústech.

25. března
Supermarket na rohu ulice zářil do tmy jako maják.
Kristián sledoval světlo a přemýšlel. Měl hlad.
Po dvou týdnech se konečně odvážil opustit sklad číslo dvanáct, jeho osobní chrám bezpečné jistoty, jen na moment, aby se najedl a ověřil si, že svět který sledoval z okna není jen jeden v výplodů jeho mysli.
Už si nebyl jistý ničím.
Ale supermarket tu byl, stejně velký, křiklavý a neosobní jako dřív.
A tak se nechal vtáhnout dovnitř, obejmout mazlivým světlem neonového poutače.
Vevnitř bylo teplo a několik lidí unaveně postávajících v uličkách, jako kdyby se tu najednou zastavili a teď se snažili přijít na to, proč vlastně.
Kristián se vyhnul jejch pohledům a roztřesené ruce schoval do kapes.
Nával vůní mu zkroutil žaludek.
Maso, pachy jídla z regálů a ztracené hnijící ovoce, lidský pot a mastná únava.
Každý z těch lidí voněl.
Bolelo to.
Hlas v Kristiánově hlavě vrněl a snažil se převzít kontrolu.
Šeptal.
Ne. Dnes nesmí...
Bylo to špatné.
Tolik lidí...tolik těl, tolik krve...tolik vůní.
Kristián zavrtěl hlavou, prudce a naléhavě, zastavil uprostřed regálů a vjel rukama do špinavých vlasů.
"Ne...ne, dnes ne, prosím. Nenuť mě. Nemůžu."
Chvíli se nedokázal pohnout, bojoval-a pak konečně přinutil nohy odlepit se od špinavé podlahy.
Dal se na ústup, chvěl se a nehty pevně zarýval do dlaní.
Narážel do věcí, snažil se nedotknout něčí paže, nedýchat a nemyslet...
Když se za ním zavřely dveře a jasné světlo ho vyplivlo na ulici, Hlas už křičel.
Studený večer pomalu odcházel a uvolňoval místo noci.
Kristiána nechal ležet na špinavé silnici, hystericky plačícího a kňourajícího tiché prosby.
Celý svět voněl krví.

Zvrácenost: Anastázie

6. dubna 2014 v 23:43 | A.
2. února 2003

Dominike zpívala.
Zpívala tiše a procítěně, z očí jí tekly slzy a z úst krev. Greta ve žlutých šatech tančila a tančila, s kusem dřeva hluboko zabodnutým v hrudi, a Gabriela jí držela za ruce a zrzavé vlasy prorůstající holou lebku létaly ve větru.
Tobias Nietzsche se usmíval svým šíleným úsměvem, ústy plnými krve a špíny a tlustých, šedých červů.
A Kristián stál uprostřed, zoufale se otáčel dokola a dokola, a jeho mrtví byli pořád blíž, s očima hladovýma, šeptající tiché prosby a sténající bolestí, a tlející maso přebíjelo všechny pachy světa.
A potom…

Kristián otevřel černé oči plné slz a rozkašlal se.
Prudce se zvedl, šmátral po vypínači, polykal odporně slané slzy, a když se místnost konečně rozzářila přívětivě tlumeným světlem, vyčerpaně se svezl z postele na špinavou podlahu a otřel si oči do zpoceného rukávu.
"Sny, vždycky jsou to jen sny…" mumlal a zíral na kovové police před sebou. "Jen sny", podlézavě šeptala ozvěna.
Byl ve skladu číslo dvanáct, velké špinavé místnosti ztracené uprostřed rozpadlé továrny. Jeho nový domov.
Kristián zvedl ze země poloprázdnou lahev vody a hltavě se napil. Chutnala zvláštně, trpce a s železitým závanem krve.
"Citronová", stálo na etiketě.
Hystericky se rozesmál.
Smál se a smál a sklad se naplnil jeho smíchem, ozvěna si hrála a vytvářela z jeho hlasu šílenou symfonii.
Znovu ucítil na rtech slzy, které se okamžitě smísily s krvavou chutí minerálky.
Pozvracel se.
Potom znovu usnul.

Když se probudil, byla ještě tma. Vstal, a se zoufalou snahou udržet si alespoň nějaký vnitřní klid si roztržitě projel mastné vlasy a spolkl mentolovou žvýkačku. Snažil se nevnímat její železnou a krvavou chuť.
Už nějakou dobu všechno jídlo chutnalo po krvi.
Kristián měl nepříjemně silné smyslové vnímání, bolestně si uvědomoval každý pach, kterým byl jeho sklad protkaný. Slzy, krev, zvratky a zašlá špína.
Bylo to odporné. Znovu se mu udělalo zle. Byl unavený, neumytý a bylo mu protivně a nekonečně špatně.
Přestával se ovládat. Ztrácel poslední zbytky sebekontroly, a hlas v jeho hlavě byl silnější a silnější, pronikal mu do snů a nutil ho dělat věci, které nenáviděl...nenáviděl a miloval. Touha a chtíč, ovládající jeho mysl, bojovala s výčitkami svědomí a zoufalým odporem, tak komicky slabým. Kristián bojoval a prohrál.

Jeho myšlenky pohltila narůstající schizofrenie. Když nechutně dlouho zvracel do špinavého rohu, co nejdál od postele, došlo mu, že si ani není jistý, jestli je to celé vlastně skutečné.
Už nemohl chodit mezi lidi-nedokázal ignorovat ten odporný zápach, to, jak voněli. Bylo by to snažší, nevědět, jak chutnají. Bál se usnout, protože se vracely ty věčně se omílající, hořké noční můry.
A za kovovými dveřmi skladu ležela na podlaze dívka a donekonečna škrábala nehty do podlahy.

Kristián bezděčně zamrkal a nechal slzy tančit po tvářích a máčet přerostlé prameny blonďatých vlasů.
Byla středa. Ta poslední...tu poslední věc dokončil minulé úterý. Dlouho to už nevydrží.
"Do prdele", zasténal neadresně. A potom, protože nevěděl, co má dělat, dodal ještě- "Do prdele, do prdele, do prdele." Snažil se dělat, že neslyší ten slizký, šeptavý hlas někde vzadu v hlavě, který konejšivě opakoval jedno jediné, zvrácené slovo. Do zešílení. Pořád dokola.

Kristián prohrál. Zvedl se z postele, otřel si nos a pusu do špinavého rukávu a otevřel skřipající, kovové dveře, těžké a silné.
Dívala se na něj.
Zvykla si na roubík rychle, brzy pochopila, že křičet nemá smysl. Byla chytrá.
Tahle byla jiná než ostatní, byla něčím...silnější. Neplakala. Jen se dívala, vyčítavě, prosebně, ale neplakala.
A on jí nedokázal ublížit.
Ležela tu už týden, na studené podlaze, a kromě odřenin od provazů jí nebylo naprosto nic.
Kristián jí nemohl ublížit, prostě nemohl. Byla jiná.
Ale hlas v jeho hlavě byl hladový a vzrušený.
Klekl si a sundal jí pásku z úst.
Musí vědět, jak se jmenuje, neudělá z ní další mrtvolu beze jména, ne. Na to je moc jiná.
Sledovala ho těma nekonečnýma očima, neplakala a nekřičela. Všechny křičely. Škemraly a prosily, slibovaly a volaly o pomoc, která nepřicházela.
A ona seděla a dívala se. Beze slov.
"Jak se jmenuješ?" Kristiánův hlas se třásl. Hlas v jeho hlavě už ječel, neúnavně a vyhladověle.
"Anastázie."
Svět by se měl zastavit jediným rozechvělým tónem jejího hlasu.
"Anastázie..." zopakoval Kristián.
Hlas křičel a křičel.
Ubliž. Použij. Zabij...
A Anastázie se pořád dívala, všechny hvězdy zmizely z oblohy a zářily jí v očích.
Kristián jí pohladil po vlasech.
"Omlouvám se."

Ostrou čepelí nože porušil dokonalost její kůže, a hvězdy vyhasínaly za potěšeného sténání hlasu v Kristiánových myšlenkách.
Nůž tančil.
Její krev byla nádherná, karmínová a matná jako samet.
Anastázie.

Když skončil, seděl vedle rudého něčeho a prudce se třásl v nastupující křeči. "Omlouvám se...omlouvám se...omlouvám..."
Slova se odrážela od zdí a zabodávala se mu do hlavy.
Znovu prohrál. A příště prohraje zase, protože spolu s Anastáziiným životem se dnes za kovovými dveřmi ztratilo ještě něco. Drobná, nepatrná část Kristiánovy duše, poslední lidský kus, který zbyl.
Za oknem začalo sněžit, z nebe nekonečně prázdného.
Tuhle noc nevyšla jediná hvězda.

Hlas v jeho hlavě se potěšeně smál a vzrušeně dýchal.

Zvrácenost: Gabriela Vágnerová

6. dubna 2014 v 23:41 | A.
3. srpna 1999

Pršelo.
Voda bubnovala na střechy aut, smývala barvy z plakátů a čistila z chodníků městskou špínu.
Déšť byl všudepřítomný a studený.
Zaháněl lidi do vyhřátých místností, pod deku s hrnkem čaje, aby si mohli v nezvyklé sounáležitosti jeden druhému stěžovat na počasí.
Venku už nikdo nebyl.
Jen nejzapadlejší ulicí se rozléhaly osamělé kroky, a promáčené tenisky vířily vodu v kalužích. Kristián systematicky kladl nohu před nohu, ve snaze projít celou ulici po perfektní přímce.
Nestaral se o kapky, které mu padaly do vlasů.
Soustředil se jen na kroky a pomyslnou geometrickou čáru před sebou.
Zaměstnat mozek.
Nemyslet. Nevnímat. Neexistovat.
Jenže vzpomínky na dnešní noc mu vířily hlavou jako bláznivé.

Obloha se zatáhla a setmělo se. Kristián přecházel ulici a hledal suché místo, na kterém by mohl přespat. Poslední večerní autobus přivezl pár unavených lidí, a když otevřel dveře, světlo se vylilo ven na chodník a rozzářilo spáry na dlažbě. A mezi lidmi, znuděnými a vyčerpanými, stála...ona.

Kristián zastavil, obrazy létaly hlavou jako mouchy, odporné a vlezlé. Šílené. Zachytil se oprýskané zdi, sklouzl na chodník, a mokrý asfalt byl to poslední na čem teď záleželo. Třásl se. "Zabiju je," vzlykal přes sevřené rty. "Myšlenky. Zabiju je všechny."

Stála mezi lidmi, stejně krásná, stejně zrzavá a stejně bezradná. Podívala se na šedivou clonu mraků nad nimi a zachumlala se do kabátu.
Prostě tam stála.
A Kristiánovo srdce se zastavilo. Vzpomínky na malou holčičku ve žlutých šatech bolely.
Ale tohle ne, něco bylo špatně, děsivě špatně. Tohle není možné. Ne. Greta je mrtvá, mrtvá a nic jí nevrátí zpátky, je mrtvá a je to jeho vina, jeho...

Kristián si zakryl uši, schoulil se do klubíčka na tvrdou zem, ponořený ve stínu. "Moje vina."
Ozvěna zašeptala na souhlas.

Otočila se, a její oči zasvítily. Klopýtla na rozbité silnici, přešla na druhou stranu ulice a vydala se k němu, a s každým krokem mu přišla zvláštnější a zvláštnější. Její vlasy byly zrzavé, ale jinak, víc divoce a ohnivě, a na drobném nose neměla souhvězdí hnědých pih. A potom, když se jejich oči setkaly, Kristián to konečně pochopil. Gabriela Vágnerová.
Gretina sestra, stejně vyděšená a stejně krásná.
Zapomněl myslet na to, že by měl ustoupit do stínů. Díval se na ní a nedokázal odtrhnout oči.
"...Kristiáne?" vyslovila jeho jméno téměř se strachem.
"Jsi to ty? Neviděla jsem tě roky...potom, co Gretu...nikdo tě neviděl..."
Kristián nedokázal říct jediné slovo. Nedokázal utéct. Nedokázal se pohnout. Nechal jí přijít blíž k němu, a opájel se její přítomností. Byla tak podobná Grétce, holčičce ve žlutých šatech, tak moc podobná...jako by jeho nejkrásnější sny a zároveň nejhorší noční můry oživly v jediné osobě.
Matně si uvědomoval, že Gabriela pořád mluví.
"...a pak jsem se přestěhovala sem, a nenapadlo mě, že tu potkám zrovna tebe. Všichni tě hledají, Kristiáne. Proč jsi utekl? Potom, co se stalo Grétce. Proč jsi nic neřekl, musel...musel jsi tam..." její zvonivý hlas pomalu utichal. Stála a sledovala ho, a on sledoval ji.
Kristián byl zmatený.
Něco uvnitř něj se změnilo, rozpadlo a znovu složilo. Přistihl se, že si zarývá nehty do dlaně, bílé jako křída, a Gabriela tam pořád stála, tak blízko...Kristián musel. Prostě musel, nezáleželo na ničem jiném. Hlas v jeho hlavě se rozesmál, smál se a smál, šíleně, zvráceně, hladově.
A Kristián udělal krok vpřed, přitlačil Gabrielu do stínu, třesoucí se rukou jí zacpal pusu a druhou stiskl odhalený krk, bledý a zářící.
Bránila se, přidušeně sténala Kristiánovi do dlaně. Nějak se dostali na zem, seděl na ní, nevnímal šrábance a kopání, a pevně svíral její krk, tak neskutečně porcelánově bílý a svádějící.
Ještě chvíli bojovala. Ještě chvíli-a pak se její tělo naposledy vzepjalo a sklouzlo na tvrdý asfalt.
Začalo pršet.

Kristián ležel na zemi a bylo mu špatně, neuvěřitelně špatně. Snažil se zvracet, ale nešlo to, jen se dávil na prázdno a nakonec se prudce rozkašlal. Otřel si pusu a nechal přitom na obličeji krvavé šmouhy.

Gabriela Vágnerová ležela na zemi, nádherná a rozlámaná.
Kristián se usmíval a z očí mu tekly slzy, jedna za druhou.
Hlas v jeho hlavě slastně šeptal.
Klekl si k ní, z bledých prstů opatrně vzal kabelku a vybral peníze, klíče a doklady.
Svlékl jí z kabátu, plynulým pohybem roztrhl puntíkaté šaty a odhalil bílou hruď, nechal na ní dopadat dešťové kapky a sledoval jí.
Pořád to nebylo dost.
A tak vzal nůž, nechal čepel roztančit se po kůži, proniknout masem a odhalit vnitřnosti. Tak opojné. Tak bláznivé.
Myslel na Gretu, na její vyděšené oči a zrzavé vlasy rozprostřené v trávě.
Myslel na slib, že zůstanou navždy spolu, naivní slib věrnosti.
Déšť dopadal na obnažené tělo, obnažené na kost, mísil se s krví.
Louže se barvily na rudo.

Kristián plakal. Chvěl se v křeči, dřel si dlaně o dlažbu, aby z nich dostal poslední stopy krve.
Jenže ty ruce už nikdy nebudou čisté, už ne.
Plakal několik hodin, než mu došly slzy a chlad ho ukolébal ke spánku.
A nejspíš jen pro oči Gabriely Vágnerové dnes vyšly hvězdy.

Zvrácenost: Tobias Nietzsche

2. dubna 2014 v 13:21 | A.
1. září 1997

Vzduch voněl ránem. Kristián otevřel oči, veselý a nadšený novým dnem-což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, že se probral ve čtyři ráno po pár hodinách spánku na nepohodlné lavičce.
Tráva se leskla kapkami nočního deště, vlahého mrholení, které ochlazovalo vyschlou zem.
Kristiánovi se za krk dostalo vlhko a otřepal se jako pes. Psy měl rád. Vzpomínal si, že když byl malý, dostal štěně.
Přejelo ho auto, to štěně, ne jeho, on stál na kraji silnice a díval se zvědavýma, černýma očima.
Když si teď z vlasů vyklepával vodu, myslel na psí tělíčko ležící na silnici. Dlouho nechápal, proč prostě nevyskočí, nevytřepe si z kožichu krev a nepřiběhne se s ním pomazlit. Zkoušel to-ale štěněčí srst byla moc vlhká a pejsek mu vyklouzl z náručí, rozpadl se na kusy jemu pod rukama. Od té doby už vlastní zvíře mít nesměl.
Bylo ráno a slunce začínalo svítit. Kristián se pořád usmíval, bylo mu hezky a cítil se v bezpečí. Chvíli jen tak seděl, nechával se pohltit prvními nesmělými paprsky a možná by znovu usnul, kdyby ho nevyrušili kroky. Naučeným pohybem si přes hlavu přetáhl kapuci, zkontroloval věci v kapsách-blok, provaz, pistole ukradená Dominike z kabelky, nůž- a zmizel tak rychle, jako kapky deště před sluncem.

Tohle místo měl rád.
Byla to malá vesnice kousek od města, kde stačilo přejít les a člověk se dostal až k dálnici.
Ideální místo pro někoho, kdo se snaží předstírat vlastní neexistenci.
Jenže tu dnes byl přesně měsíc a to bylo dlouho, nebezpečně dlouho. A tak Kristián strávil odpoledne listováním v telefonním seznamu a vybíráním nejmenší a nejzapadlejší taxislužby. Jízda taxíkem měla své přednosti-spoustu předností. Taxikáři se nikdy neptají.
A to bylo přinejmenším výhodné.
Objednal si auto k odpočívadlu za lesem, na přesné poledne. Cesta byla příjemná a zabrala mu něco přes půl hodiny-dalších deset minut pak strávil slastným čvachtáním rozpraskaných nohou v lesním jezírku.
Když se dostal k odpočívadlu, slunce bylo vysoko na obloze a silnice voněla horkým asfaltem.

Auto stálo u chodníku, žluté s oprýskanými dveřmi.
Kristián si stáhl kapuci hlouběji do čela a poklepal na okénko.
Řidič byl starý a vyzáblý, s vlasy protkanými šedivou a zapadlýma, upřenýma očima.
Líně stáhl sklo a vyplivl před Kristiána chuchvalec slin.
"Dobrý den," pozdravil Kristián zdvořile.
"Dobrý. Bude to kam?"
"Jeďte rovně, já vám potom ukážu."
Řidič si ho přeměřil prázdným pohledem a s vlídným cvaknutím otevřel dveře.
Kristián nastoupil na přední sedadlo. Zevnitř bylo auto odporné.
Potah sedaček dávno roztrhaný a špinavý od věcí, o kterých se normálním lidem nechtělo ani zbytečně přemýšlet. Mastné skvrny na skle, rádio vytržené a znovu nedbale přilepené izolepou.
Bylo nějak zvráceně patřičné, aby pro Kristiána přijelo zrovna tohle auto, rezavé a špinavé jako jeho myšlenky.
Řidičova ruka s kostnatými prsty otočila klíčem v zapalování a auto se sténáním vycouvalo na silnici.
Venku svítilo slunce a lidé se smáli, ale zašpiněné sklo dovnitř nepustilo jediný paprsek. Jako by tohle auto bylo předurčené k mrazivému, nekonečnému osamění.
Kristián bezděčně bubnoval bledými prsty na sklo a pozoroval svého řidiče.
Byl hodně vysoký a na tváři neměl ani náznak vousů, a jeho holá tvář vypadala nějak nepatřičně dětsky a nevinně. Podle průkazu na palubní desce se jmenoval Tobias Nietzsche.

Na skle byla přilepená fotografie malé holčičky s copánky.
Řidič si všiml Kristiánova pohledu a usmál se úsměvem ostrým jako nůž, a v jeho očích bylo něco šíleného.
Kristián měl talent na odhadování lidí. A zatímco silnice za okny ubíhala, v Kristiánově hlavě se rodily obrazy, Nietzscheho kostnaté ruce, hladící drobné dívčí rameno bílé jako sníh. Děvčátko z fotografie, copánky rozhozené na polštáři, a jeho hladkou tvář zabořenou v dětském klíně, vzlyky a přidušené chroptivé sténání.
Kristián se otřásl.
Nietzsche se pousmál, stáhl okénko a uplivl si.
Hlas v Kristiánově hlavě se probudil a začal šeptat.
Dávno sjeli z dálnice na klikatou, rozbitou silnici, a všude okolo nich kvetly vlčí máky.
"Zastavte. Tady to stačí."
Tobias Nietzsche s nezájmem pokrčil rameny, uhladil si mastné vlasy a začal počítat peníze.
Kristián beze slova sáhl do kapsy.
Nietzsche se otočil, aby mohl znovu plivnout na horkou silnici.
Hlas v Kristiánově hlavě vzrušeně poskočil.
Pistole se mu v ruce objevila tak nějak sama od sebe.
Všechno se stalo rychle. Rána, kolem se rozlila krev, tisíce a tisíce kapek krve, a Kristián prudce oddechoval a bál se pohnout, cítil, jak mu z tváře stékají kapky a cítil jejich železitou chuť na rtech.
Z Nietzscheho obličeje nezbylo skoro nic. Jedno vodnaté oko ho sledovalo z rudé, masité břečky, spojeno s obličejem jen tenkým vyhřezlým nervem, a ústa byla otevřená dokořán. Krev v nich bublala jako rudá pěna smíchaná se slinami. Celé přední sklo jí bylo pokryté, jasně červenou a hustou krví, kusy kůže a mozku pomalu stékaly dolů, a děvčátko s copánky se dívalo z fotografie.
Kristián otevřel dveře a vyšel ven.
Chvíli stál na liduprázdné silnici a sledoval špinavé auto.
"Bůh je mrtev," zašeptal tiše.
"Bůh zůstane mrtvý. A my ho zabili."
Usmál se a pečlivě otřel z tváře krev. Potom se vrátil do auta, vybral pokladnu a obsah kapes mrtvého.
Jemně zavřel dveře.
Utekl přes pole a Tobias Nietzsche se za ním díval s očima potopenýma ve vlastní krvi, možná ještě chvíli živý.
A dívka s copánky se usmívala.

Zvrácenost: Dominike

2. dubna 2014 v 13:19 | A.
22.prosince 1993

Kristiánovi byla zima. Už potřetí za noc se probudil se ztuhlýma rukama, vyrušen ze spaní drkotáním vlastních zubů.
Otráveně se převrátil na druhý bok, přetáhl si kapuci přes hlavu a chvíli se pokoušel usnout, než mu došlo, že je protivně a naprosto definitivně vzhůru. Zvedl se, zatřásl přerostlými vlasy a vyklepal z nich pár ztracených sněhových vloček.
Posbíral těch pár věcí co měl-provázek, zapalovač, blok s okousanou tužkou a prázdnou lahev-nacpal je do kapes a vydal se na průzkum, aby něčím zaplnil další probdělou noc.
A někdy tou dobou prošla ve vedlejší ulici Dominike.
Vysokými podpatky, tak vysokými, že na nich večer už stěží dokázala jít, rozvířila špínu chodníku a noční vzduch zhoustl její vůní, těžkou a exotickou. Dominike byla hispánka, vysoká a štíhlá, s černými loknami až k pasu.
Došla pod kužel lampy a zastavila se, aby si upravila makeup-spíš jen tak ze zvyku, protože v práci skočila před hodinou a neměla pro koho se zkrášlovat. Vytáhla zrcátko a vykřikla.

Kristián se zjevil jako duch, usmál se unavenýma očima a Dominike si obezřetně přitáhla červenou kabelku blíž k tělu.
"Co chceš? Nemám peníze."
Kristián se zastavil.
Dominike chvíli přemýšlela. Kristián byl vytáhlý a hubený, v obličeji nevypadal starší než na třináct.
"Měl bys být doma."
"Nemám domov."
Dominike sklopila oči.
"Jak se jmenuješ?"
"Kristián. Neměla bys chodit po tmě sama."
Na tváři se jí objevil letmý úsměv, smutný jako dnešní noc.
"Pracuju v noci, víš? A jmenuju se...říkají mi Dominike."
Kristián jí podal ruku a Dominike jí s mrknutím silně nalíčených řas stiskla. Prsty měla nalakované jasně rudým lakem a její hnědá pleť se ve tmě ztrácela.

Lampa nad nimi několikrát zablikala a po pár minutách zhasla, aby pohřbila ulici v neprostupné tmě. Dominike znovu chytla Kristiána za ruku a oba se svezli na studenou zem, vysoká dívka v kožené sukni a malý kluk v odrbané mikině.
Chvíli seděli ve tmě, a pak začala Dominike povídat, spíš jen tak pro sebe, a dlouhými prsty přitom roztahovala oko na punčoše.
Sama nevěděla, proč mluví. Možná potřebovala něčím vyplnit mlčení.
Vyprávěla dlouho, o rodičích, které nepoznala, o dětském domově, mokrých prostěradlech a křiku, o vůni cigaret a prvním útěku. Chvíle protoulané ulicemi, momenty volnosti, než jí znovu zavřeli za zamřížované okno. A potom osmnácté narozeniny, svoboda a bezradnost. Přespávání na lavičkách v parku. Smrad benzínu, a první noc proplakaná hlady.
A potom první nabídky, zděšení a zoufalství. Nemožnost volby.
První zákazník, odpor a sametová bankovka, zářící v dlani.
Dominike mluvila a mluvila, a Kristián poslouchal. Byla noc-a v noci je dovolno spoustu věcí, protože noc je jen kus nereálna mezi večerem a ránem.
A tak Dominike seděla vedle cizího kluka a plakala znechucením a strachem, studené slzy smývaly z tváře líčidla, parfém pomalu vyprchal a na chodníku najednou sedělo dítě, předčasně dospělá holka v roztrhaných punčochách, s oteklýma nohama a popraskaným lakem na zlámaných nehtech.
Kristián seděl a poslouchal, pozorně. Každé slovo si zapisoval do paměti. A když Dominike usnula vedle něj, vyčerpaná k smrti všemi zákazníky, které přinesla dnešní noc, vyčerpaná životem a vnitřním pláčem, Kristián vstal a jemně jí uhladil rozcuchané prameny vlasů, nespoutaně padající do očí.
"Dobrou noc," zašeptal něžně.

Zavřel oči.
Vzduch voněl nocí.
A v noci je dovoleno tak moc...
Vždycky věděl, že noc je něčím jiná. Osvobozuje. Ukrývá. Neptá se.
Možná proto se hlas v Kristiánově hlavě objevoval se soumrakem.
Dominike nestihla vykřiknout.
Rychlým pohybem, tak rychlým, že by ho nedokázal zastavit ani on sám, jí dupl na odhalený krk a se zavřenýma očima tiskl nohu k dlažbě, dokud se neozvalo odporně hlasité prasknutí. Poslepu sebral červenou kabelku ze škubajících se prstů, vrávoravě se otočil, hlavně neotvírat oči, nic se nestalo, nic, dokud neotevřeš oči. Tma je milosrdná. To co nevidíš, neexistuje.
S ránem byla ulice prázdná.
Dominike by doma stejně nikdo nečekal.
A hlas v jeho hlavě se smál a smál.

Zvrácenost: Greta Vágnerová

2. dubna 2014 v 13:15 | A.
12.července 1990

"Navždycky?"
"Navždycky. Přísahám."

Byl vlahý podvečer. Zrzavá holčička si lehla do trávy, a kadeře prozářené zapadajícím sluncem jí nakreslily nad hlavou svatozář.
Kristián seděl vedle ní a pozoroval berušku, která mu zmateně běhala po dlani.
"Grétko?"
Líně se k němu otočila, s očima zavřenýma.
Beruška vzlétla a Kristián jí sledoval, dokud nezmizela v mracích.
"Vezmeš si mě? Jednou, až budeme velcí. Chtěla bys?"
Otevřela jedno oko a zamrkala dlouhými řasami.
Usmála se.
"Když mě chytíš, možná."
Vyskočila na nohy, kanárkově žluté šaty se roztančily a oba běželi z kopce jako o závod. Bylo to opojné, a nálada letního večera byla sladká jako med. Vítr jim křičel do uší, mokrá tráva hladila bosá chodidla, a potom jeden z nich zakopl a strhl toho druhého do vysoké trávy, kde skončili zamotaní a rozesmátí, s tvářemi červenými jako krev. Ještě chvíli se smáli, a když slunce zapadlo za obzor, jejich prsty se opatrně propletly v naivní dětské přísaze věrnosti.
Navždycky.

Ani jednomu se nechtělo domů.
A tak seděli vedle sebe na trávě, Greta pozorovala hvězdy a Kristián si hrál s uvolněnou plaňkou z rozbitého plotu.
Kreslil do hlíny jejich iniciály, znovu s znovu, dokud nebyla tráva kolem dokonale rozrytá.
"Grétko, napadlo tě někdy, jaké to je, být...mrtvý? Úplně mrtvý. Víš, nic necítit, nic nevidět a neslyšet, prostě jen ležet a neexistovat."
V jejím úsměvu bylo najednou něco trochu vyděšeného.
"Ne...proč to říkáš? Je to ošklivé. Nemluv o tom. Bojím se."
Kristián jí jemně pohladil po studené dlani. Uhnula a jeho prsty sklouzly do trávy, zbytečné a nechtěné.
"No tak, nebuď jako malá. Je to úžasný, tebe to nenapadlo? Dokázat tak zjistit, jaké to je, nebylo by to prima?"
Jeho oči vzrušeně zářily ve tmě, jako dvě zbloudilé hvězdy, spalující stébla trávy na popel.
Greta se přestala usmívat.
"Nech toho, Kristiáne. Jsi zlý."
Její hlas prořízl ticho jako nůž, a ta slova bolela.
"Ty jsi zlá. Malá vyděšená holka. Abys věděla, tebe si nikdy nevezmu, slyšíš? Nikdy!"
Pohodila hlavou a jeden ztracený zrzavý pramen jí spadl do očí.
"Tak ať! Stejně bych tě nechtěla."
Její hlas zněl trochu vzdáleně a podivně nereálně.
Vzduch se ochladil.
Kristiánova bílá kůže se v měsíčním světle zdála ještě bledší.
A svět se zatočil, jednou, dvakrát, záře hvězd byla moc intenzivní a pálila do očí. Greta mlčela a to mlčení bylo nějak zvláštně definitivní.
Mraky se roztrhly a pustily na louku pár měsíčních paprsků-a Kristiánovy dlaně byly v jejich světle zbarvené do ruda.
Stejně jako žluté šaty s bílými knoflíky, skrývající drobné tělo s vyděšenýma očima, které sledovaly jedinou věc, na které v tu chvíli záleželo.
Plaňku z plotu, zaraženou hluboko, hluboko do masa, a červenou skvrnu rozlévající se kolem.
"Grétko?"
Kristiánův hlas se třásl. Do spánků mu bušila krev a tělem projela vlna odporu, hnusně bolestivého znechucení a ledově chladného strachu.
A její oči se dívaly, vyčítavě a překvapeně, rty se hýbaly, ale nic nedokázalo přerušit to ticho, mrtvolné a nekonečné a děsivě hlasité ticho.
"Grétko...Grétko?"
Slova létala nocí jako světlušky.
"Grétko. To jsem nechtěl, slibuju, nechtěl..."
Chvějícími se prsty jí bezmyšlenkovitě hladil po tvářích.
"Prosím, prosím, nic se nestalo...Grétko. Neboj se, prosím. Nic se nestalo. Je to dobré. Byla to hra...jen hra, prosím, slibuju...slibuju..."
S pramínkem krve, který jí vytekl z úst, se jeho žaludek prudce obrátil a Kristián zvracel a zvracel až do chvíle, kdy se jen naprázdno dávil a z očí mu tekly slzy. Mohlo to trvat hodiny, celou noc nebo pár minut, na tom nezáleželo. Čas se zastavil s tlukotem jejího srdce-a až potom si Kristián uvědomil, jak hlasitý ten drobný zvuk byl. Jak podstatný. Jak samozřejmý.

Než se noc přehoupla v ráno, na louce už nebylo nic živého. Kristián běžel a běžel s bosýma nohama rozedranýma do krve, a už nikdy se nevrátil.
Dnešní nocí skončilo jeho dětství. Tak zoufale krátké.
Grétčiny žluté šaty ho pronásledovaly ve snech, sukně se točila do rytmu jejich zvonivého smíchu, dokud na látku nedopadla první červená kapka.
Svět se převrátil a zbláznil.
Nic už nebylo stejné.
A hlas v Kristiánově hlavě se rozesmál.

Figuríny

24. března 2014 v 18:25 | A.
Anastázie velmi pečlivě kladla nohu před nohu, krok za krokem, a sledovala figuríny ve výkladních skříních. Velká, podivně barevná torza lidí, vedle celých postav s mrtvým obličejem a zkroucenýma, vyhublýma nohama. Některé byly bezhlavé, spousta z nich se usmívala děsivě bezvýrazným úsměvem, a všechny vypadaly tak...prázdně.
Šťastně. Bez myšlenek a bez názoru, zaujaté jen vlastním ideálem dokonalosti.
Anastázie pozorovala svůj odraz ve skle výlohy, a její vlastní tělo plující mezi figurínami se najednou zdálo nějak nepatřičné. Moc velké a moc skutečné, a Anastázii najednou napadlo, jestli vůbec ještě dokáže být šťastná.
Přišlo to najednou a bez ptaní, myšlenky černé jako havrani prorazily lebkou a skryly se hluboko v mozku, usídlily se v tmavých chodbách a začaly křičet.
Štěstí.
Je zvláštní, jak neuchopitelné a pomíjivé je, jak moc je závislé na životech druhých, a jak dokáže ublížit víc než sebeostřejší nůž. Ukolébá člověka v pocitu blažené jistoty, utopí ho v radosti husté a zlaté jako med-a s ránem je pryč, zmizí tiše a beze stopy, nechá jen vzpomínky na včerejšek zalitý sluncem. Nikdo neví proč.
Anastázie by dala cokoliv za schopnost zastavit čas.
Nebo ho přetočit o pár minut zpátky, do chvíle v jeho náručí, zapomenout na havraní křik a na neurčitý a neodbytný pocit, že je něco špatně.
Někde je něco špatně.
Anastáziin život byl tímhle pocitem protkaný, od začátku do konce. Dusil jí. Stačila malá chyba-někdy jen jediné slovo neobratně a nerozvážně visící ve vzduchu. A její pečlivě postavený svět se hroutil.
Nevěděla co dělat, a to bylo protivné.
Šla a šla, v hlavě křičeli havrani, myšlenky létaly zběsile hlavou, bylo jich tolik, neuchopitelných a nesmyslných, a někde...
Někde bylo něco špatně.
Nevěděla co a ta nejistota jí zabíjela. Anastázie čekala na život.
Na ten správný život z amerických filmů, kdy nejvetší starost dělá barva šatů na maturitní ples, večery se tráví venku s perfektními přáteli a perfektní rodinou, a každou noc usínáte s úsměvem.
Anastáziin svět, oproti tomu, obsahoval daleko bohatší duševní život plný bolestivých přecitlivělých emocí a naprosto nulové sociální schopnosti. A pak tu byl on. On, který byl učebnicový příklad chlapce z amerického filmu. Proč by chtěl zrovna ji, s nervozitou okousanými nehty a havraním křikem v hlavě. Proč...
Anastázie byla zmatená.
Figuríny za sklem se na ní usmívaly prázdným úsměvem.
Otočila se a odešla.
Byla unavená. A v hlavě se míchala podivná směs neskutečného štěstí, vděčnosti, lásky a havraního peří.
Jen nemyslet na to, jak ostré jsou hrany rozbitého skla, vraždící její odraz.

Sníh

18. února 2014 v 11:20 | A.
Sněžilo.
Na tom by nakonec nebylo nic neobvyklého, protože byl leden, kýčovitý a mrazivý, a člověk by tak nějak očekával, že bude sněžit. Jenže tohle byl zvláštní sníh. Nikdo nevěděl proč, ale každý to cítil - byl to z nějakého důvodu ten nejvíc zvláštní sníh, který kdy viděli.

Možná to byla ta barva - víc šedá než bílá, zaprášená jako krajka na svatebních šatech někoho mrtvého.

Tenhle sníh byl jiný. Nepadal pomalu a rozvážně a nepoletoval vzduchem s dostatečnou elegancí, žádné klasické zimní divadlo - letošní sníh tu prostě byl. Lidé byli tak trochu zklamaní.
Napadal pravděpodobně přes noc, na zemi se smísil s bahnem a prachem a té studené, šedohnědé bílé bylo prostě nějak nepatřičně moc. Nikdo nechodil sáňkovat-kopce byly moc zmrzlé, mlha byla moc nepraktická a dole pod kopcem se tvořily kouřově šedé závěje.

Sněžilo.
Dny byly smutné a studené, noci plné sněhových bouří a mlha byla pořád víc protivná.
Sněžilo celé dny, ty se pomalu slévaly v týdny a týdny v měsíce. Sníh nepřestával.
Nabíral na intenzitě a byl každý den špinavější a šedivější.
Lidé se začali bát. Nikdo nechodil na procházky, cesty zapadly a stejně se nikomu nechtělo ven.
A sníh nepřestával padat.

Dny se krátily, vzduchem proudila znuděná melancholie a pak si najednou někdo všiml, že lidí ubylo.
Přišly statistiky, pár zmatených reportáží, strach postupně rostl a stal se téměř hmatatelným.
Všichni se začali pečlivěji zamykat a byli vyzváni, aby zachovali klid.
Postupem času si lidé na mizící sousedy začali zvykat. Bylo to zvláštní, ale nedalo se nic dělat.
Snad jen přidat pár zámků na dveře.

Nové metry závějí objímaly nové mrtvoly.

Nakonec si nikdo nevzpomínal na město bez sněhu, na zelenou trávu a barevné ploty a slunečnice a řeku.
Byla tu jen všudypřítomná šedivá smíchaná s bahnem a krví.

Lidé se pomalu učili, jak s tím žít.
Jenže sníh byl chytřejší - pronikal dál a dál, tiše mezerou pod dveřmi, naplnil předsíně a než ho někdo stačil zastavit, přes noc se vplížil do dětských pokojů.

Ráno už nebyly žádné děti a sněhu přibylo.

Zima si vybírala svou daň.

Během několika týdnů pohřbila většinu města.
Poslední dům, který vydržel, stál na nejvyšším kopci za městem, tam, kde se dřív sáňkovalo.
Vyděšení lidé ho naplnili až po střechu.
Občas někoho napadlo vyjít ven, nahý se položit do zamrzlých závějí, a zemřít potichu se zády rozedřenými do krve. Všechno se zdálo být snesitelnější než další noc a nové metry sněhu.

Těla nikdo neuklízel, ležela na kopci a za pár hodin je přikryla nová závěj.
Už dobrých pár dní nikdo nepromluvil - zbytek lidí seděl tiše před krbem a zíral z okna.
Hlad útočil čím dál častěji, a tak některá těla ani nestihla vychladnout.
Bylo to přirozené. Trochu zvláštní, ale nedalo se nic dělat.
Za měsíc už nebyl naživu nikdo.


A sníh už nikdy neroztál.
Padal a padal, odpornější, starší a chytřejší.
Dokud nepohltil slunce,
a pak už zůstala jen šedivá tma.

Pohřbený vůní hlíny

14. února 2014 v 12:49 | A.
Kristiánovy světlé vlasy létaly zmateně v chladném nočním vzduchu. V autě byl cítit déšť padající otevřenou střechou, promáčené sedačky a alkohol a nepříjemná vůně mokré země, která byla všude. Pod nehty. Na tvářích. V očích. Na jejích roztrhaných šatech a nahých nohou.
Kristián byl pohřbený vůní hlíny.
Ve vlastním autě, na silnici, rukama křečovitě svírající volant. Na přední sklo dopadaly kapky a on se snažil vnímat jejich pravidelnost.
Jedna kapka. Druhá. Třetí.
Na zadním sedadle se ozvalo zasténání.
Čtvrtá kapka. Pátá. Neotáčet se.
Zašeptání, tiché, tak tiché, že mohl předstírat, že ho ztratil v šumění vzduchu a deště.
Šestá, sedmá, osmá. Poslední slovo už Kristián řekl nahlas.
Přehlušit déšť a pláč za zády.
Už to nebude dlouho trvat.
Snažil se nevnímat šeptaná slova, vytékajících z rudých rtů spolu s pramínky karmínové krve.
Rty, které dokázal líbat hodiny a hodiny. Rty, které se dokázaly smát tak, že na světě v tu chvíli nebylo nic krásnějšího.
Pláč na zadním sedadle slábl s každou kapkou deště a krve opouštějící její tělo a vsakující se do sedačky.
S každou kapkou se ona vytrácela a Kristián s ní.
Už nemluvila. Jen se třásla, a její bledé tělo svítilo v černé tmě.
Kristián pustil volant a otočil se.
Vzal její štíhlou ruku do svých, stiskl jí vší silou, kterou v sobě našel.
Držím. Nepustím.
S bosou nohou na pedálu. Oba páry očí zalité slzami.
Auto tančilo silnicí a désť padal a padal.
Devátá kapka. Desátá.
A jejich krev se na podlaze auta potěšeně slila v jednu.

Neonové noci

11. února 2014 v 11:59 | A.
Autobus.
Výhružně zářící, obrovský, oslepující, naplněný k prasknutí nečím s vyděšenou maskou lidí, bez očí, bez výrazu, bez života, bez dechu...
Bez dechu. Nádech a výdech.

Snadná věc, na kterou se soustředit, když se člověk rozpadá na kusy. Jediné skutečné. Jediné co zbylo. Nádech a výdech, znovu a znovu, a potom-jednou-skončíme s posledním výdechem. Nevyhnutelně nádherné. Nádherně nevyhnutelné. Zvrácené.
Autobus tančí po mokré silnici. Hladina za okny se zvedá, světla kreslí do kaluží, píšou dopisy, na rozloučenou. Abychom zapoměli na to, že všechno živé jednou zemře. Na to, že nic není skutečné, už ne. Nebo možná nikdy nebylo. Podsouvají nám západy slunce, rozkvetlé stromy, horká léta a romantické zimy, vůni silné kávy a kožených bot a starých knih. Chtějí abychom zapoměli na smrt, na temnotu, na slzy a na zoufalství, na život takový, jaký doopravdy je.

Přes den dokážeme žít. Oblečení v kostýmech tak těsných, že sotva můžeme dýchat, v masce která nám prorůstá kůží. Dny jsou bezpečné, ale potom?
Neonová noc, milosrdně tmavá, abychom si neviděli do tváří, zkroucených zlobou, odporných a prolhaných. Tma tak hustá, že nedokážeme pohlédnout sami sobě do očí a nemůžeme přečíst svoje hříchy, tajné touhy, zvrhlé, děsivé, kapky krve na bělostných pažích, na víčkách tak studených a nehybných, tak mrtvých, jak mrtvé jen mohou malé děti být.
Každý máme svá děsivá tajemství. Někde hluboko. A oni se objeví, naši démoni, jednou, a zničí nás, pozřou zevnitř, rozloží na kousky a složí nás podle svých zkažených ideálů. A budeme jiní. Nebezpeční. Prozřeme...abychom našli jen jiný výraz pro šílenství. Možná lepší. Rozhodně výstižnější.

Pořád věřím, že člověk se naučil psát, aby dokázal vybojovat vládu nad vlastní myslí. Vtisknout myšlenky papíru, přikrášlit ošklivé, opsat selhání ušlechtilými důvody.
Píšeme abychom žili...
A neonové noci jsou delší a delší. Jednou nás pohltí, změní a vyzvrátí.
Žijeme.
Poslepováni dohromady, tisíckrát spravení a znovu rozbití, každý den, každé ráno znovu a znovu.
S neony pod tenkou kůží, bledou a křehkou jako motýlí křídla.
Žijeme.
Jak dlouho ještě?

Pes, který štěkal do teplého letního poledne

27. ledna 2014 v 17:19 | A.
Bylo léto.
Čas se zastavil a sluneční paprsky se pokoušely změnit upravenou řadu anglických trávníků na vyprahlou poušť.
Poledne, a ptáci zpívali.
V jedné z předzahrádek stál mezi květinami Pes.
Byl to zvláštní pes a byl slepý.
Jeho mléčně bílé oči byly mrtvé a bez života, ale bez ustání těkaly ze strany na stranu, z jednoho konce zahrady do druhého. Stál v pozoru. Bez hnutí.
Uši nastražené, ocas vztyčený. Pes byl ztělestněním soustředěnosti.
Slunce svítilo a z otevřeného okna se zpoza květníků s pivoňkami ozval zvonivý dětský smích.
Pes se otočil za zvukem a jeho výraz zjihl, aby vteřinu nato znovu zkameněl ve výrazu naprosté koncentrace. Čekal.
Čekal dlouho.
A potom se vzduch ochladil a začalo foukat.
Pes zavrčel, jen lehce, odhalil zlámané zuby a nakrčil nos.
Kulhavě se vydal k domovním dveřím. Byly čerstvě natřené na červeno a uprostřed byl pověšený věnec z kopretin. Pes se otočil do ulice a začal štěkat a štěkat.
Naléhavě. Odhodlaně. Zuřivě. Nedám!
Jen stál a štěkal-a na jeho těle se otvíraly nové a nové rány, staré jizvy začali krvácet a vítr se zběsile opíral do štíhlého psího těla. Pravá přední noha sebou prudce trhla a zlomila se.
Pes stál jako antická socha na prahu červených dveří, jednu nohu ve vzduchu, a štěkal.
Z tlamy mu kapala krev, do ran v srsti se zarývaly kamínky odháněné větrem, ale neustoupil.
Jen štěkal a štěkal až do ochraptění.
Dokud vítr nepřestal vát. Až potom Pes přestal štěkat a ztěžka si sedl. Vypadal unaveně a velmi, velmi staře. Oteplilo se a ve větvích znovu začali zpívat ptáci. Bylo krásné, teplé letní poledne.
Přízrak došel k brance, otočil se na Psa a usmál se.
"Tak zase zítra", zašeptal. "Nevydržíš věčně. Zítra..."
Mrkl jedním okem, proplul na chodník a rozplynul se.
Pes sklonil hlavu a olízal si ránu na hrudi. Krev chutnala hořce.
Zamžoural slepýma očima, strčil hlavou do dveří a vešel do předsíně. Na dveřích zůstalo několik dlouhých, hlubokých škrábanců.
Děti seděli na koberci a přetahovaly se o pytlík sladkostí, z kuchyně šuměla voda a cinkaly skleničky. Celým domem voněl nedělní oběd. Pes chvíli stál uprostřed domu, nasával vůni a nechával se pohltit všeobjímajícím teplem a laskavostí.
Domov.
Přátelsky strčil do dětí, v kuchyni ukradl kuřecí kost, a pak strávil notnou chvíli tím, že hledal místo, kam dopadá nejvíce světla. Nakonec si lehl v obývacím pokoji a nechal se slunečními paprsky ukolébat ke spánku.
Na prahu před červenými dveřmi večer našli krvavé otisky čtyř tlapek.
"Zítra," šeptal Přízrak. "Nedokážeš je chránit dlouho."
Ale to už Pes spal. Spal tvrdě a nabíral sílu.
Neustoupí. Nepustí. Nikdy.

Balada o Kristiánovi

27. ledna 2014 v 17:12 | A.
Město bylo ponořené v tichu. Čekalo je probuzení do studeného, zamlženého rána, stejného jako včera, předevčírem a týdny a týdny předtím.
Byl listopad a čas se zastavil.
Listy na stromech zezlátly, zežloutly a zčervenaly. Silnice jimi byly pokryté, padaly na trávník, na střechy aut a dívkám do vlasů. Podzim kreslil na okna jinovatkou.
Na zmrzlý chodník jemně dopadaly kapky ranního deště a protínaly mlhu.

Bylo moc brzo na to, aby lidé vycházeli z domů, a moc pozdě, aby se vraceli. Bezčasí, jako slepý okamžik mezi nocí a ránem. Po chodníku a vrstvě barevného listí šel vysoký chlapec s bledým obličejem. Opatrně našlapoval po kluzkých listech, tvář ponořenou do mlhy a vytrvale se pokoušel nemyslet.
Bez ohledu na to mu myšlenky hlavou vířily jako červené, oranžové a žluté podzimní listy.
Nenáviděl je.
Myšlenky. Oslepovaly ho víc než mlha a studily hůř než studený ranní vzduch.
Jen šel. Krok za krokem, levá, pravá, opakovat do zbláznění.
Dokud se bezčasí nepromění v ráno a dokud bude na ulici jen on, mokrý asfalt a ptáci v korunách umírajících stromů.
Stromy. Chlapec přemýšlel o stromech-o tom, s jakou slávou umírají. O tom, jak krvácí barevné listy a jejich kmeny stojí seřazené kolem ulic jako mrtvá armáda. O tom, jak potom na jaře z ničeho nic ožijí pod nánosy růžových květů, listy vyrostou z ničeho a znovu se vznešenou elegancí čekají, až z nich sluneční paprsky vysají poslední stopy života.
O tom, jak se znovu a znovu rodí, aby mohly zemřít.
Tak odlišní od lidí...chlapec zvedl dlaně, fascinovaně pozoroval rudě potřísněné prsty a představoval si, jak se krev zasychající pod nehty vznáší v mlze a vpíjí se zpět do mrtvého těla v třešňové aleji. Dívčina víčka, pečlivě zavřená chvějící se rukou, se pohnou a otevřou. Z černých očí září život a ona pomalu vstane, zvedne kabát a rozházené věci, tak teplými a tak úžasně živými bříšky prstů si upraví účes a vydá se spolu s klapavým zvukem podpatků zpátky k domovu.
Chlapec stál uprostřed chodníku a smál se na své vlastní ruce, špinavé od bláta a mokrých listů a červené krve.
Proč lidé nejsou jako podzimní stromy? Proč jejich smrt není jen nevyhnutelný akt, překrásné divadelní představení. Jen hra, nic víc. Hra na život.
Ptáci začali zpívat a mléčně bílou mlhou pronikly první sluneční paprsky.
Když první lidé ospale vyšli před dům, na chodníku nikdo nestál. Ulice byly prázdné a město se probouzelo do studeného, obyčejného podzimního rána. Jen ptáci na stromech zpívali o něco hlasitěji.
V trávě pod třešněmi se na červený kabát pomalu snášely listy.

Poslední Vánoční Přání

24. ledna 2014 v 19:14 | A.
1998
Byl dvacátý třetí prosinec 1998 a od rána sněžilo. Anastázii bylo před pár týdny šest, její sestře Gretě dvanáct a od doby, kdy o Vánocích na matčině hrobu zapálily první svíčku, uplynuly tři roky.
Tři roky nočních můr. Tři roky tlumeného pláče do polštáře. Tři roky, a nejméně desetkrát tolik nepříjemných dotyků velkých dlaní, slov šeptaných zastřeným mužským hlasem a stovky jizev a modřin pod bílými punčoškami a látkou krajkových šatů.
Tři roky a podle značek na dveřích vyrostla Anastázie o tři a půl centimetru.
Kalendář na stěně byl plný samolepek a pod zítřejším datem byla dětskou linkou pečlivě vybarvená Betlémská hvězda. Hodiny ukazovaly něco po sedmé a venku se začínalo stmívat.
Anastázie seděla v tureckém sedu na koberci a sledovala sestru, jak okusuje konec tužky.
"No tak, dělej. Teď jsem na řadě já!"
Sestra odložila tužku a podala Anastázii papír. Byl prázdný-jen v pravém horním rohu byly krasopisně napsány jejich jména a pod nimi Anastáziiným kostrbatým písmem stálo "Ježíškovi".
"Tak si to vezmi, Stázko. Já si letos nic přát nebudu."
Anastázie zvedla hlavu od papíru. "Ne? To nejde! Musíš si něco přát, jsou Vánoce!"
"Nebuď hloupá. Je to jenom hra, copak to nevidíš? Za tebou nechodí, Stázko. Jsi ještě malá, ale až vyrosteš-"
Anastázie vzdorovitě stiskla rty.
"-taky ho nemám ráda! Podívej, taky mě bolelo, když mi tohle udělal! A vidíš tu modřinu? Tady, koukej! A tady to červený místo. Ale jsou přece Vánoce! Bude na nás hodný, uvidíš."
Greta se usmála a dala Anastázii pusu na čelo. Jen její černé oči zůstaly pořád stejně prázdné.
"A co si přeješ ty, Stázko? "
"Hádej."
"Ty šaty, na které jsme se dívaly ve městě?"
Anastázie zavrtěla hlavou, až její dlouhé tmavé kudrlinky poskočily a několik pramenů jí spadlo do obličeje.
Vzala Gretu za ruku a nadšeně jí dovedla k oknu. "Podívej, Grétko. Vidíš je? Tam nahoře, přece, tak se podívej!"
Stoupla si na špičky a ukázala drobným prstem-a Greta jí najednou pochopila.
Tam nahoře, na šedé zimní obloze, letělo hejno černých ptáků.
"Říkali, že maminka je v nebi. Možná bychom mohli letět za ní."
A tak si tenhle rok přály obě to samé. V obálce za oknem, na ozdobném papíře byla dvakrát stejná věta, několikrát podtržená.
"Chtěla bych umět létat."
Dvacátého čtvrtého prosince našla Anastázie pod stromečkem-ve velké krabici zabalené růžovým papírem-zelené šaty s balonovými rukávy. Greta celou noc sledovala velkýma, rozšířenýma očima ptáky na obloze a snažila se nevnímat těžké tělo nad sebou. Na židli vedle postele ležel nerozbalený dárek s cedulkou navrchu.
Greta ho druhý den štítivě vyhodila do popelnice před domem.

2000
Anastázie ležela na posteli a nemohla usnout. Dívala se do stropu a počítala-jeden den, to je čtyřiadvacet hodin a to je...šedesát krát čtyřiadvacet. Tisíc...tisíc a něco, usoudila Anastázie a převalila se na druhý bok. Tisíc a něco minut do Štědrého dne. Hodiny odbíjely půlnoc.
O tři hodiny později jí ze spaní vytrhl zvuk, krátké zaskřípání a kroky na dřevěné podlaze. Otevřela oči a na bledý obličej dopadl paprsek světla.
"Je tam někdo? Greto?" Kroky se zastavily a kužel světla zmizel se zavírajícími se dveřmi.
A černá postava zůstala tam, uvnitř Anastáziina pokoje, na lososovém koberci. Mezi učebnicemi a plyšáky.
"Greto? Tati?"
Prudký pohyb a na zem měkce dopadl kus látky.
"Výborně, holčičko. To nic, tatínek je tady..."
Anastázie se posadila a rozesmála se. "Tati! Vyděsil jsi mě, myslela jsem, že jsi zloděj nebo tak něco-"
Muž udělal několik kroků k posteli.
"No tak, zlatíčko. Tatínek by nedovolil, aby tě ukradli, to přece víš. Nebo ne?"
"...asi ano, tati. A proč nespíš ty? Je ti něco? Nebo něco s Gretou?"
Matrace se zhoupla a vedle Anastázie ztěžka dosedla velká postava. Cítila, jak si jí silná ruka přitáhla k sobě a na tváři ucítila závan dechu. Voněl zvláštně-rozhodně jinak, než obvykle. Někdy v tu chvíli se Anastázie začala bát.
"Je to dobré, holčičko. Jen jsem ti přišel dát pusinku, správně, pusinku na dobrou noc. Nedáš tatínkovi pusinku?"
"Tati, chci spát. Prosím-"
Dlaň, která jí doteď hladila po nahých zádech, se vymrštila a uhodila Anastázii do obličeje.
Když přesně ve čtyři dvacet odešel s vrznutím dveří, Anastázie ležela schoulená na zemi, třásla se a černé vlasy měla slepené něčím mokrým. Nedokázala se pohnout. Mezi nohama a po celém těle se rozlila palčivá bolest a Anastázie se rozplakala.
"Chtěla bych umět létat", stálo na kartičce za oknem.
Jen to letos dostalo poněkud jiný rozměr.

2006
Anastázii bylo čtrnáct.
Podle čísel na dveřích byla vysoká jeden metr a šedesát tři centimetrů.
Spala teď v Gretině pokoji.
Greta, její milovaná Greta, s kaštanovými vlasy a velkýma, vyděšenýma očima, odešla pryč ve chvíli, kdy jí bylo osmnáct. Utekla.
Jen tak. A Anastázii nechala převzít její místo.
Spala v Gretině pokoji, ale ne v její posteli. Tu musela pomoci odstěhovat hned druhý den, aby na její místo přišla větší z tatínkova pokoje.
Aby se do ní vešli oba. Noční návštěvy se tak staly každodenní rutinou, a čím byla Anastázie starší, tím více se jí hnusily, ale dávno nezkoušela křičet. Jen zavřít oči a nemyslet. Uletět nebylo kam. Její vánoční přání se za těch osm let nezměnily, jen rukopis byl pořád úhlednější a dopisy za oknem byly posety pořád větším množstvím slz. Anastázie seděla na koberci, objímala kolena ve vytahaných kalhotách a třásla se.
Z vedlejšího pokoje se ozývalo monotónní klepání klávesnice. Tatínek pracoval a ona musela sedět ve svém pokoji, jako přikovaná na místě a čekat. Ještě jí zbývalo pár hodin. A potom se otevřou dveře. "Stýskalo se ti, holčičko?" zašeptá hrubý hlas, ten, který se každý večer ptal na totéž, ten, který byl vyhrazen jen pro ní. Ten hlas, podle kterého by Tatínka v kravatě s milým úsměvem nikdo nepoznal. Možná proto Anastázie občas nevěřila, že je tohle všechno skutečné. Možná má Tatínek pravdu. Možná je zlá a potřebuje potrestat, možná si zaslouží bolest, bolest rozlévající se celým tělem, tepající mezi nohama, červené otisky prstů a modřiny na krku a kůži odřenou do krve a dávení a-
Anastázie se svezla na zem, lehce jako hadrová panenka. Nevydržím. Nechci. Nemůžu, ne znovu, už nemůžu.
Její dny se staly jen vyděšeným čekáním na další bolest, a každé ráno musela vstát a přežít další den, další noc, a dávno nekřičela. Nemělo to smysl. Nic už nemělo smysl.
A tak Anastázii napadala jediná věc. Stále dokola.
Řešení.
Nikdy nevěřila tomu, že to dokáže. Ale když ležela na koberci, třásla se a poslouchala zvuky z vedlejšího pokoje, hlasitý dech, děsivé známé kroky, byla pořád odhodlanější a realita se ztrácela. Zbyla jen jedna věc.
Usmála se.
Ze zásuvky vyndala papír a tužku.
Ruka se jí chvěla, ale písmo bylo čitelné. Za ty roky tu větu dokázala napsat i poslepu.
Zpocené dlaně.
Klepající klávesnice.
Zaskřípání parket.
Neobratně se natáhla pro školní batoh a několik minut hledala nůžky.
A potom to bylo tak snadné.
Tak osvobozující.
Jen jeden řez.
Vertikálně.
A potom už nebylo nic. Anastázie zmizela s první kapkou krve, odstřihla sama sebe od krvácejícího těla na koberci. Už nechtěla myslet.
Už žádná bolest.
Usmívala se.
Už nikdy.
Dlaň měla sevřenou a vlhkými prsty svírala kus papíru s vánočním přáním.
A poprvé, poprvé za osm let se jí vyplnilo.
Venku za oknem se hejno černých ptáků poplašeně střemhlav spustilo z větví a vylétlo nahoru k obloze.

Chtěla bych umět létat.

Vertikálně

24. ledna 2014 v 19:12 | A.
Třásla se.
Byl prosinec, pár dní před Vánoci. Ale jí zima nebyla.
Prostě se jen...třásla.
Nedívala se před sebe. Neviděla. Nechtěla vidět, jen šla a šla a šla. Občas se zastavila, opřela si obličej do dlaní, přemožená vzpomínkami a tichou bolestí. A potom znovu šla dál. Pořád dokola. Přemýšlela, myšlenky se v hlavě honily jako motýli, jedna za druhou, a všechny, všechny bolely.
A tak, s posledním zbytkem chladně rozumného uvažování, zůstala stát před stěnou plnou nůžek. Kancelářských svorek. Ořezávátek. Žiletek.
Usmála se.
Položila krabičku se svorkami.
Ne, dnes nechtěla škrábance.
Ublížili jí. A ona udělá to samé. Velkou bolest může přehlušit jen nějaká větší.
Řezák se žlutou rukojetí, za devět korun devadesát, u prázdné pokladny. Toužila po tom, aby jí někdo zastavil.
A potom stála před obchodem, roztrhla plastový obal a dívala se na stříbrnou čepel, odolávající pokušení přitisknout jí na měkké bříško prstu, už tady, mezi lidmi, sama uvězněná na kolotoči bolesti a strachu a výčitek.
Všechno jí připadalo tak neskutečné.
Šla. Slzy s řasenkou černě kreslily po tvářích, ve špinavé a bledé ruce držela řezák, prsty mimoděk otvírala a zavírala čepel, a silou vůle zastavila všechny myšlenky. Soustředila se jen na kroky, pravá, levá, a na ostrou hranu se žlutou rukojetí, která jí studila do dlaně.
Prošla prázdnou chodbou, letmý pohled do zrcadla, vyděšené oči a červené tváře, a potom zavřela dveře, tašku hodila na zem a bezmyšlenkovitě vyhrnula sukni i pruhované punčocháče, přiložila ostří, přitlačila...
Dívala se na kůži, která se jí před očima otevřela, jako kdyby rozřízla na operačním stole dětské bříško skalpelem. Bílá kůže, a všechny ty bledé vrstvy masa pod ní.
Cítila krev, která jemně vytekla na povrch a jako karmínový skleněný korálek spadla po noze dolů. A za ní další. A další.
Pak teprve mohla přemýšlet. Telefon. Zavolat o pomoc.
Vzít kapesník, přiložit na ránu, nechat prosáknout, další kapesník a zavázat na trhající se papírový uzel.
Vyjít ze dveří.
Ignorovat slzy a lidské pohledy.
Ven, nějakými dveřmi, prvními co viděla. Řezák v kapse a rána na stehně nebolela a nebolela.
Potom, venku, položila zelený kabát na patník a sedla si.
Byla jí zima, ale ona to tak chtěla.
Jen sedět, třást se, plakat a myslet na to, že je sama.
Lidé se otáčeli.
Někdo jí pozdravil a ona se uslzeně usmála.
Nějak se dostala do auta, dlaň přitisknutou na stehně, a čas se najednou zastavil a přetočil jako ve snu.
Bylo jí jedno, jestli jela domů hodinu nebo deset minut. Nevěděla, za jak dlouho zvedla ruku a všimla si červené louže, pulzujícího pramínku krve, jasně červené krve, tak červené jako nikdy.
Nevěděla, za jak dlouho vystoupila z auta, jak se dostala do koupelny a kdo z ní sundal mokré punčochy.
Pamatovala si jen kaluže krve, krve která pořád tekla, nedala se zastavit, prosakovala ručníky a protékala mezi prsty, a potom strach a smích a nemocnici a lži, že všechno byl omyl.
Pohled na nohy poseté jizvami. Injekce, třesoucí se tělo, které jako by patřilo někomu jinému.
Zápěstí, na kterém tušila vybledlou větu napsanou fixem, o tom, že není sama. Nikdy už nebude sama.
Rozesmála se a chytila se za hlavu, rvala si vlasy, jen cítit něco, cokoliv, jen přehlušit tu bolest.
Občas procitala a dívala se, jak jehla v hbitých rukou stahuje rozšklebenou ránu, spravuje jí, skládá jí dohromady jako stavebnici.
A pak znovu a znovu plakala, protože si uvědomila, že už nikdy nic nebude dobré.
Šeptala jeho jméno, tak tiše, aby to nikdo neslyšel.
Jen se chovat normálně.
Zastavit bolest.
Zvítězit, ale jak mohla, kdy znovu zůstala sama?
Jen chtěla cítit jeho blízkost.
Vědět že je vedle ní.
Vědět že už neodejde.
Ale on byl pryč.

Žiletky ve vlasech

24. ledna 2014 v 19:11 | A.
Anastázie běžela dlouhou, nekonečně dlouhou ulicí.
Bosýma nohama došlapovala na mokrý asfalt, noční košile za ní vlála a vlasy poletovaly kolem bledého obličeje.
Byla vyděšená.
Bolelo to.
Bolelo to!
A tak utíkala. Pryč a pryč a pryč, někam, kamkoli, jen se nemuset zastavovat, už nikdy.
Věděla, že kdyby se zastavila, třeba jen na pár minut, bolest jí dožene. Bolest a strach. Anastázie lapala po dechu, asfalt pod nohama nahradila mokrá hlína a ona do ní bořila prsty, klouzalo to, za nehty jí zůstávalo rozmáčené listí a tráva, a Anastázie běžela a běžela. Nebylo nic. Jen svištění větru v uších a milosrdná tma všude okolo. Tma ukrývající. Tma konejšící. Tma, která se neptá. Tma, která nebolí. Nic už nebude bolet. Jen klást nohu před nohu, rychleji a rychleji a rychleji, utéct, před ním, před sebou, před světem. Zmizet z reality. Smazat se. Neexistovat...
Tam někde daleko byl on a Anastázie se mu každým krokem vzdalovala víc a víc. Nebo přibližovala?
Možná každá její cesta vedla k němu, dříve nebo později.
Ale ona to tak nechtěla. Ten pocit bolel, tak strašně moc, a ona to neměla dovolit. Už nikdy. Byla tak moc naivní! Naivní, hloupá Anastázie. Nesmí věřit. Už ne. Nikomu. Ničemu. Ani sama sobě.
Protože lidé odcházejí. A nechají ji tu samotnou, zase, osamělou, zničenou, rozbitou. Musela utéct.
Věděla, že to nezvládne.
Ne teď.
Ne s ním.
Byl tak daleko. A ta samota bolela, tak bolela, a Anastázie nedokázala najít tolik slz, aby dokázala tu bolest spláchnout. Tolik slz ani tolik krve. Musela běžet. Utéct. Pryč od lásky. Pryč od touhy. Touha...
Nesmí myslet. Protože ve chvíli, kdy dovolí myšlenkám rozlétnout se, už nebude cesty zpátky. Už se nedokáže schovat před jeho přítomností ve své hlavě, před vzpomínkami na jeho úsměv, na teplo jeho kůže, na hrubé kudrliny jeho vlasů, na touhu, která jí ničila a spalovala zevnitř, jen se ho dotknout, nechat se rozdrtit v náručí, políbit ho, jeho rty, rukama projet vlasy, dotknout se, natáhnout prsty, blíž, a nikdy se nedokáže přitisknout tak blízko, jak by chtěla, blíž, blíž...ne.
Už ne.
Už nikdy nedovolí, aby se jí dostal do hlavy. Zabije je. Zabije všechny myšlenky. Zabije sebe, když bude potřeba. Jak ráda!
Ale předtím, ještě předtím než se zhroutí na zem a z hlavy jí zmizí poslední stopa příčetnosti, předtím poběží. Poběží tak daleko jak dokáže. Musí utéct. Musí utéct, dřív, než to udělá on. Už nikdy necítit bolest. Už nikdy. Nesmí. Nedovolí. Lidé ubližují. A ona je nedokáže zničit, nedokáže, a proto ničí sama sebe. Jako pomstu. Pomstu všem, těm, co jí ublížili, opustili, rozbili, těm, co je nechali a nezastavili je. Všechny je nenávidí. Každého.
Běžela. Běžela a běžela a běžela a nedokázala se zastavit. Byla moc daleko na to, aby dokázala poznat, jestli je to doopravdy. Děsila jí možnost, že všechno tohle je jen sen.
Nechtěla se probudit.
Musí utéct, musí pryč, daleko. Až se probudí, bude tam jen bolest. A každý úsměv musí tvrdě vykoupit. Nechtěla se probudit ve světě, kde se za smích platí a za minutu štěstí musí odsloužit hodiny pláče. Desítky kapesníků od krve. Už nechtěla.
Ne.
A tak běžela.
Dokud jí z hlavy nezmizela poslední vzpomínka. Na něj. Na život. Na sebe.
Teprve potom se mohla zastavit.
Usmála se prázdnýma očima.
Bolest byla pryč.
Pryč.
A ona s ní.

Hořkosladká

24. ledna 2014 v 19:04 | A.
Příběh psaný pro mojí kamarádku. Fanfiction o ní a o mém Alter Egu Kristiánovi, trochu zidealizovaná a naivní.
Na můj vkus trochu málo krve a trochu moc šťastný konec...
(text pod perexem)

Anastázie a Ostré věci

24. ledna 2014 v 18:59 | A.
Jednou to uděláš, a už není cesta zpátky.
Nikdy.
Už nikdy nebude nic tak snadné.

Jenže to Anastázie nevěděla. Nechtěla vědět.
Bylo jí dvanáct. Dlouhé hnědé vlasy padaly do dětsky baculatého obličeje, mastné, neupravené, ošklivě hnědé prameny. Zachytávaly se za obroučky brýlí, splývaly přes velký nos, zakrývaly stříbřitě modré oči, které se dívaly tak vyčítavě a nechápavě, oči, ze kterých stékaly dolů křišťálové slzy, další a další, tisíce slz.
Jedna za druhou.
Všechny pro něj.
Bylo to velice naivní a Anastázie byla dítě. Dítě, s něčím nesnesitelně dospělým schovaným hluboko pod výbuchy smíchu a dětinským vtipkováním. Ještě nevěděla, že její Láska se tak moc liší. Že jí tolik změní život.
Ale to nebylo důležité, ne teď, když seděla na posteli a plakala a plakala.
Najednou nevěděla co má dělat a ta nejistota bolela. Opravdu bolela. Takovou bolest Anastázie nikdy nezažila.
Potom už to bylo snadné. Tak přirozené. Slyšela to už tolikrát.
Přece to dává smysl.
Psychická bolest. Fyzická bolest.
Jedna z nich vždycky dokáže přehlušit tu druhou.
A tak si pečlivě vyhrnula rukáv modrého svetru a špendlíkem z nástěnky poprvé porušila dětsky jemnou kůži, jen lehounce, přejela po zápěstí a sledovala, jak světlá linka pomalu růžoví. Ještě žádná krev. Ta přijde mnohem později. Zatím tu byl jen šok, obrovský šok z něčeho neznámého, zakázaného, zvráceného. A psychická bolest prostě...odezněla.
Byla pryč.
Linka na zápěstí za chvíli zmizela a na nějaký čas bylo všechno zase dobré.
Dokud nepřišla další propast.
Další překážka. Další zklamání, pocit vlastní zbytečnosti, zastavení se v prázdnu mezi křičícími myšlenkami.
Další slzy.
Anastázie si velice brzy uvědomila, jak opojné je přiložit ostrou hranu na tenkou kůži, tak tenkou, že bylo přeci tak snadné jí proniknout.
Ublížit si.
Potrestat se.
Jenže takhle to ještě nevnímala. Zpětně nedokázala říct, co jí na tom na začátku tak moc fascinovalo, protože samotný akt nesmělé bolesti zdaleka nebyl tak silný, aby přehlušil myšlenky zmateně poletující hlavou. Možná to byl ten pocit. Ten pocit, že něco dělá. Pro sebe. Pro něj. Že má tajemství. Že je něčím...statečná. Jiná než ostatní. Jiná než ostatní a stejná jako ty, které tak obdivovala, dívky v černém s rukama popsanýma krví. Anastázie byla naivní.
Dny plynuly, slévaly se v měsíce a v roky.
Jizev přibývalo. Byly hlubší. Špendlíky ostřejší. Potom přišly chladné, chirurgicky přesné čepele nožů, nůžky, nekonečné mlácení klouby proti zdi, dokud nebyla pokrytá rudými skvrnami.
Fyzická bolest konečně dokázala zničit tu psychickou, konečně se dostavilo opojení z každého škrábance. Z pálivě dokonalého pocitu úlevy. Fascinace otevírající se kůží.

Pokud to jednou uděláš, už nikdy nepřestaneš, Anastázie.
Nemůžeš.
Budou tě pronásledovat, všechny. Křičet. Natahovat se k tobě. A ty je budeš milovat.
A nenávidět.
Jenže žádnou jinou možnost nemáš.
Nikdo jiný ti nepomůže. Ony tu pro tebe budou napořád.
Ostré věci.
Jak snadné je začít, Anastázie.
Jak snadné je začít.

Zbyteční

24. ledna 2014 v 18:58 | A.
Sleduje mě.
Vím to. Je tady. Vidím ho. Je v jejich pokřivených úsměvech. Je v nich. Ve světle aut. Odráží se v loužích a v lidských pohledech, zářící, obrovský. Sleduje mě.
Všude je tolik lidí. Tisíce a tisíce.
Dívají se. Dívají se, ale jejich oči jsou mrtvé. I oni jsou mrtví, pohřbení zaživa ve vlastní špíně, ohavně rozpadlí, duševní mrtvoly v oblecích a kravatách, smyčkách stahujících se okolo jejich krků jako hadi. Je jich tolik a z jejich očí hledí on. Vysává je. Život. Ničí je.
Proudy lidí, všichni použití, odhození, loutky.
Nebudu jedna z nich.
Utíkám. Ale každou hodinu, každou vteřinu je blíž a blíž, s každým krokem mu vbíhám do náruče, bojím se pohnout, bojím se promluvit, bojím se dýchat. Snažím se tvářit jako oni. Prázdná maska, nehybné rty, unavené oči. Snažím se zničit strach, který mi září ve tváři a označuje mě mezi nimi, strach, který oni neznají, už dávno ne.
Dav mě pohltil.
Moje tělo, ale ne mojí mysl. Jdu mezi nimi, ale s nimi ne, ne pro něj. Nikdy.
Sleduje mě.
Vidím ho. Vidím jeho tvář, vidím záblesk v jeho očích, když se jeho upřený pohled setká s mým.
Nebudu jeho.
Symfonie kroků na naleštěné podlaze. Nedokážu rozeznat ty svoje. Křičím a moje rty se ani nepohnou.
Nikdo se neotočí. Neslyším vlastní dech, splývá s nimi, i dýchání synchronizovali jako loutkové představení.
Nebudu jako oni.
Přibližuje se. Samozřejmě o mě ví, dávno, on ví o každém. Nechá mě utéct, běžet tak dlouho, tak daleko, než mě ochromí bolest a nebudu mít nohy rozedřené do krve, nechá mě běžet dokud budu popadat dech a dokud budu mít sílu.
Počká. A potom, potom mě srazí na kolena, sváže mě, použije, využije...zničí.
A vhodí mě do davu svých oveček.
Jako jednu z nich.
Cítím ho.
Jeho vůni, těžkou, sladkou, lepí se mi do vlasů, dusí mě.
Chce abych tančila. Tančila pro něj, na jeho zvrácenou melodii, kapky rudě dopadající na dlaždice.
Ale já budu chytřejší. Tentokrát nezvítězí, ne dnes, ne se mnou. Jdu pořád rychleji a krev padá a padá. Neposlechnu. Neotočím se. Může přinutit křičet tisíce dětí, může nechat lidi trpět v plamenech, neotočím se. Krok za krokem. Roztrhám je, všechny provazy, kterými mě k sobě připoutal, svázal a vytvaroval podle svého bláznivého ideálu, roztrhám je. Už brzo.
Jsem tak blízko. Vidíš mě? Měl bys.
Vím že tam jsi.
Vím že nezavřeš oči, neodvrátíš se, jsi až moc fascinovaný. Budeš mě sledovat.
Budeš se mnou počítat kroky. Chladné dlaždice. Ještě chvíli si můžeš myslet, že se zastavím, uteču do tvé náruče, místo mrtvého těla si zvolím mrtvou duši. Neznáš mě. S celou tvou obludností, při tvé pyšné inteligenci, zaslepený a dětinský. Neznáš mě.
Už jsi pochopil?
Já se nezastavím.
Jen pár kroků a špičkami bot se dotknu okraje. Díváš se dolů? Bude trvat dlouho, než první kapka mé krve dopadne na bílé dlaždice k tvým nohám.
Sleduješ mě? Vím že ano. Tak se dívej. Dívej se pozorně a poslouchej, pořádně poslouchej. Jen ticho.
Protože já nezakřičím.
Vezmi si moje tělo, jestli chceš. Přinesu ti ho-sama ti ho hodím do náruče, přísahám.
Ale já už budu dávno pryč, daleko a daleko.
Pryč od prázdného, rozbitého těla. Potrvá ti dlouho, než mě opravíš.
Přede mnou se rozlila tma, hluboká a černá.
Je to opojné.
A pak už není nic, a někde v dálce na dlažbu dopadla další sprška červených kapek.

Život a smrt princezny Hildegardy

24. ledna 2014 v 18:57 | A.
Zvonek cinkavě optimistickým tónem prořízl ticho.
O několik sekund později se ke zvonění přidal chorál dětských hlasů, smích a křik, bouchání dveřmi a kroky na naleštěné podlaze.
Holčička v červených šatech s jahodami shodila nohy ze záchodového prkénka, neohrabaně si měkkým rukávem otřela obličej a vyklouzla na chodbu mezi davy spolužáků.
Bylo jí devět, měřila metr dvacet sedm a při poslední návštěvě přísné doktorky se sevřenými rty vážila přesně čtyřicet kilo. Tlustá Hilda, protože jinak jí nikdo neříkal, žila u babičky - přirozeně tedy nosila obrovské, háčkované a ošklivé šaty. Obvykle byly růžové, zelenohnědé nebo křiklavě červené, a na kapsy jim babička našívala Disneyho koloušky s velkýma očima, usměvavé ovoce a třpytivé poníky s barevnou hřívou. To, ve spojení s věčně zpoceným čelem, neschopností uběhnout více než půl metru a zarudlými tvářemi způsobovalo, že ačkoli první ze třídy nosila podprsenku, nikdo jí neměl rád.

Zatímco ostatní děti trávily přestávky na chodbách, honily se okolo květináčů, podrážely si nohy a kreslily na tabuli srdíčka a kosočtverce, Tlustá Hilda seděla na záchodě, mávala širokýma nohama v bílých punčoškách a plakala a plakala.
Takhle to bylo každý den už od první třídy.
Školní záchodky smrděly rok od roku hůř a Hilda si našla oblíbené místo v rohu na dlaždičkách.

A potom, jedno smutné odpoledne, se najednou objevila princezna Hildegarda.
Jen tak. V zrcadle. Prostě tam jednoho dne byla, usmála se na Hildu a ta vklouzla do princeznina útlého těla, jako by tam patřila odjakživa.
A celý její život se tak obrátil naruby.
V těle princezny Hildegardy mohla Tlustá Hilda dělat všechno, všechno, před čím se dřív schovávala.
Chodila po chodbách, cupitala drobnými krůčky ve stříbrných střevíčkách, rozdávala okouzlující úsměvy a vsakovala do sebe obdivné pohledy spolužáků, ne, celé školy, celého světa okolo ní, těch, kterým předtím nestála ani za nadávku.
A když zazvonilo, pohodila korunou dlouhých vlasů, usedla do lavice a byla šťastná.
Princezna Hildegarda s Tlustou Hildou choulící se někde v jejím štíhlém těle.
A dny plynuly dál.
Hilda už neplakala. Z babiččiny skříně si vypůjčila stříbrné střevíčky z tanečních a její staré svatební šaty, které na princeznině těle ožily a jejich zašlá krajka zbělala a rozsvítila se diamantovými nitkami.
A když skončila škola, princezna Hildegarda procházela městem, usmívala se a šaty za ní vlály.
Dny plynuly.
Dokud nepřišel patnáctý prosinec, a vánoční představení ve školní tělocvičně, nacpané dychtivými dětmi k prasknutí.
Samozřejmě, že princezna Hildegarda podala přihlášku jako první.
Doma před zrcadlem nacvičovala ladné kroky, točila se dokola a učila se tančit. Tanec byl pro princeznu Hildegardu najednou lehčí než chůze.
A tak přišel patnáctý prosinec.

Tři hodiny a deset minut.
V tělocvičně se nedalo skoro dýchat. Byla plná, plná dětí a plná učitelů a rodičů a přátel školy a těch, co šli okolo a zaujal je barevný plakát na dveřích.
Princezna Hildegarda stála za oponou a mezerou mezi dvěma pruhy karmínově rudé látky sledovala první vystoupení. Vlasy měla vyčesané nahoru, na plných rtech nános červené rtěnky a na pódiu právě zpívala tmavá dívenka vánoční koledu. Potlesk a uvedení dvou chlapců, kteří trochu rozechvěle zarecitovali říkanku o lesní studánce. A potom její jméno, reflektory, opona se rozhrnula a na princeznu Hildegardu se upřely stovky natěšených očí.
První takty její hudby.
První krok.
Otočka.
A další.
Sukně vlála a princezna Hildegarda na sobě cítila obdivné pohledy, usmála se přes rameno, další otočka, svůdné mrknutí, rychle, do rytmu, přesunout nohu víc doprava, otočka, přitáhnout levou nohu, kroužit po parketu a nechat se opíjet slávou a-
A stříbrný střevíček se zapíchl do dřevěných parket na pódiu, princezna se zakymácela, nohy se bolestivě zkroutily a ona spadla dolů, bílá sukně se kolem ní rozprostřela, hudba přestala hrát a chvíli bylo ticho.
Kéž by zůstalo napořád.
Jenže po několika nejistých minutách tělocvična explodovala smíchem.
A smích neustával. Přidávali se další a další pobavené hlasy, Hildegarda ležela na zemi a nevěřícně sledovala, jak se desítky dětí zvedají, aby na ní lépe viděly, ukazují si navzájem na pódium a smějí se a smějí a potom jí někdo z učitelů pomohl na nohy, stříbrný střevíček zůstal zaseknutý v podlaze a bosá princezna utekla za oponu, ven na chodbu, prvními dveřmi na záchod a zabouchnout...
A potom se Tlustá Hilda spatřila v zrcadle.
Nafouklé tváře zrudlé námahou s lesklými kapičkami potu, které rozmývaly rtěnku a kreslily jí po bradě červené šmouhy.
Rozcuchané jemné vlasy, lepící se na mokré čelo.
Silné tělo, nacpané v příliš malých zašedlých šatech tak, že skoro nemohla dýchat.
A nekončící smích, rozléhající se chodbou.
Ušlechtilé rysy princezny Hildegardy zmizely kdoví kam.
Tlustá Hilda nepřemýšlela. Měkkou, růžovou rukou vystřelila vpřed, zrcadlo se rozlétlo na tisíce kousků a obraz jejího kulatého, ošklivého a zpoceného obličeje praskl a rozsypal se.
Rozběhla se, uklouzla po střepech, znovu se zvedla a oddychujíc námahou doklopýtala na chodbu. A běžela a běžela, v uších jí burácel smích, a potom najednou stála v nejvyšším patře, opřela se o zábradlí, srdce jí zběsile tlouklo a dole pod schody na ní zamávala princeznina bledá, štíhlá ruka...
Když po několika sekundách dopadla Tlustá Hilda dolů, zbyl z ní jen tlustý kus masa v roztrhaných těsných šatech, ležící na louži karmínové krve, s vlasy divoce rozhozenými okolo mokrého obličeje.
Princezna Hildegarda jí vzala za ruku a jemně jí zvedla na nohy, pryč od jejího vlastního mrtvého těla.

A Tlustá Hilda se usmála, objala se s ní a vysoká štíhlá princezna roztočila tlustou holčičku dokola a dokola, tančily, nohama rozmazávaly pomalu zasychající krev a když se ozval první výkřik, na chodbě už nic živého nebylo.
Jen špinavé šaty na podlaze, červené a červené.

Velmi krátká ukolébavka

24. ledna 2014 v 18:56 | A.
Spi.
Zavři oči, princezno.
Všechno bude dobré.
Spi.

Kristián fascinovaně pohladil jemnou kůži na chvějících se víčkách.
Polaskal sevřené rty.
Zastavil křišťálovou, osamělou slzu a ochutnal jí. Byla hořká a studená jako led.
Upocené prsty propletené s těmi jeho se třásly a třásly.
Dotkl se vlasů rozprostřených po podlaze.
Už neplakala.
Kristián jí políbil na čelo.

Spi, princezno.
Všechno je v pořádku.
Jen spi...

Zvedl se a odešel, a ona zůstala ležet na podlaze.
Provazy připoutaná k radiátoru, chvějící se, sama s kaluží krve, která se schovávala se do spár na dlaždicích.
Sama.
Nebolelo to a ona byla zmatená.
Chtěla křičet, ale nemohla pohnout rty.
Všechno kolem bylo bílé.
A tak jen ležela se zavřenýma očima a poslouchala ticho.
Možná usnula, když se její tělo přestalo třást.

Možná.
 
 

Reklama