Myšlenkové zvracení

Lie, Lie, Lie

9. prosince 2014 v 18:14 | A.
Debilní kýčovité iluze.
Maniodepresivní lži.
Facky a modřiny,
Anastázie prosící,
Anastázie na kolenou.

Svět zastavený v nejstudenějším okamžiku loňské zimy. Ukrytý ve zbloudilé kapce deště, pomalu se plazící jeho vlasy, hladící čelo, nos červený mrazem a rty, rty, hladové, nenasytné, neohrabané, svět zničený, Anastázie od krve...trpící.
Pohlcená strachem. O sebe?
Ze sebe.

Anastázie, lásko.

Roztřesené nohy, kreslící nekonečné kruhy na hladinu.
Chladivé modrozelené dlaždičky.
Tělo, bílé a vlhké, spíš kus použitého masa než cokoliv jiného.
Žilo.
Dýchalo-snažilo se.
Anastázie, třesoucí se nahá uprostřed koupelny.

Hořkosladké slzy
a příliš těsná objetí.
Málo bitá, nemyslíš?
Anastázie, princezna.
Anastázie, Kurvička.




A světlo žárovky nenápadně tančí po stropě a odráží se ve vlhké rukojeti kuchyňského nože.

Svázaná

1. září 2014 v 21:53 | A.
Anastázie ležela pod peřinou a její mysl byla hlavolam, ocelový a složitý.
V tom bylo jeho kouzlo-nikdy se jí nepodařilo ho složit.
Otevřít klec. Vysvobodit se.

Najednou to bylo všechno zpátky, každonoční nával bolesti, trhaného pláče a strachu, že to nikdy neskončí, že celý život je jen hra. Občas jí napadalo, když její nálada dosáhla určitého stupně bláznivého zoufalství, že možná ona sama je jenom postava ze hry. Bez příběhu, proplouvající světem, nedotčená a zároveň roztrhaná vším a všemi okolo.
Jak jen milovala ten krásný, vřelý pocit, když někam patřila, když byla někým, pro někoho, pro sebe.
A pak přišel večer a rozerval jí na kusy. Všechnu snahu, každou chvíli radosti. Znovu a znovu.

Anastázie ležela pod peřinou a pozorovala, jak se její kolena třesou. Bez rytmu. Jako brouci, prožírající si cestu ven z těla.
Hrozně moc toužila být slabá, ještě slabší než teď, roztančit prsty po klávesnici a všechno mu říct, zavolat o pomoc, natáhnout ruku a schoulit se v náručí.
Nemohla.
Nechtěla.
Už nikdy nezavolá o pomoc. Ne přímo, ne takhle. Už znovu neudělá stejnou chybu, nepřipoutá se k nikomu, nedovolí, aby jí pomáhal. Už nikdy, nikdy nebude litovaná.
Protože pak každý odejde.

Když noc zmizí za okny a Anastázie otevře oči, pokaždé najde sílu znovu vstát.
Nezáleží na tom, že večer předtím usnula schoulená a tiše křičící do dlaní, že si ještě před pár hodinami nedokázala představit, že tohle vydrží. Noc za nocí.
Život je určitá forma masochistického mučení.

A Anastázie měla strach.
Svazoval.
Sama sobě byla největším nepřítelem.
 
 

Reklama