Prosinec 2014

Závoj z černého sametu

15. prosince 2014 v 20:09 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Princezna si přišila závoj tenkou nití, pevně na tenkou kůži mezi prameny rudozlatých vlasů.
Závoj černější než noc z hrubě matného sametu.
Hodiny na stěně odbily jedenáctou.
Kapky vlhkých, karmínových perel ozdobily šaty a zastudily ve výstřihu, a princeznina apatie se ve tmě mísila s tichým zoufalstvím.

Teď jsi pánova děvka, maličká.
Budeš poslouchat?
Proč se klepeš?
Podívejte, chtěla by ještě, nenasytná, malá šlapka, tak znovu...

Třesoucími se prsty se dotkla šněrovačky, zatímco ručička hodin se s nezadržitelnou leností blížila k půlnoci.
Pohladila mašli ze stužek, opatrně a něžně jako mrtvé dítě v černé kolébce ze dřeva.
Pečlivě se soutředila na každý nádech, na hořkou bolest, která se šířila tělem uvězněným v korzetu.
Zavřela oči a v duchu počítala.

Jedna, dva.
Myšlenky umíraly v rytmu trhaných nádechů.

Podvolit se.
Nevnímat.
Přežít.

Bosýma nohama vklouzla do zlatých střevíčků a pomalu, s nucenou lehkostí došla k zrcadlu.
Hodiny neúnavně tikaly staccatu.
Když dosedla na židli, její sukně s vyšívaným lemem na moment odhalila několik centimetrů zjizveného kotníku.
Tvář v zrcadle se usmívala naučeným úsměvem.

Vzdálený, nekonečný zvuk biče.
Těžká mužská dlaň rozmazávající rtěnku po tvářích.
Nestyď se, děvko!

Princezna sledovala vlastní tvář, a bez nánosu líčidel si najednou připadala podivně nahá.
Sáhla po zásuvce se štětečky a lahvičkami, které z její prázdné tváře vlhké od slz dokážou vykouzlit svůdnou vznešenost. Jako jediné.
Nadechla se tak hluboce, jak jen to utažený korzet dovolil.
Kleštičky na řasy připomínaly ve tmě použité mučící nástroje.
Princezna nechala rozpraskané prsty roztančit se po stole a zakašlala, když se z pudřenky vynořil oblak bílého prachu.

Pečlivě nanést na tváře.
Rozmazat.
Nedýchat.
Zkontrolovat v zrcátku.
Opakovat, dokud všechny emoce nepřekryje nános bílého pudru.

Hodiny tikaly a tikaly a princezna zafixovala posledními tahy neosobní úsměv rudých rtů.
Jen její oči bezhlesně křičely z mrtvého obličeje.

Usměj se, děvko. Pán to tak má rád.
Nelíbí se ti snad tvoje perly?
Nejsi ráda za šaty vyšívané zlatem a měkkou postýlku?
Nevděčná, zbytečná děvko.
Jak se ti líbí tohle?
Řekni, bolí to?
Bolí, ty špinavá, malá, zbytečná...

V zrcadle se odrážely zapálené svíčky a nehybná tvář se v jejich světle rozzářila.
Tvářenka pečlivě obkreslovala linii lícních kostí.
Rtěnka, rudá jako čerstvá krev nebo šťáva z letních třešní - dle osobních preferencí, se leskla odrazem plamenů.

Jedna, dva.
Hodiny odbily půlnoc.

Princezna byla připravená.
Tvůj pán tě čeká, malá děvko.

Podvolit se.
Nevnímat.
Přežít.

Odklopýtala z pokoje na vysokých zlatých podpatcích a při odchodu pečlivě sfoukla svíčky.
Kalhotky nechala přehozené přes židli.
Nakonec, nebude je dnes večer potřebovat.

Lie, Lie, Lie

9. prosince 2014 v 18:14 | A. |  Myšlenkové zvracení
Debilní kýčovité iluze.
Maniodepresivní lži.
Facky a modřiny,
Anastázie prosící,
Anastázie na kolenou.

Svět zastavený v nejstudenějším okamžiku loňské zimy. Ukrytý ve zbloudilé kapce deště, pomalu se plazící jeho vlasy, hladící čelo, nos červený mrazem a rty, rty, hladové, nenasytné, neohrabané, svět zničený, Anastázie od krve...trpící.
Pohlcená strachem. O sebe?
Ze sebe.

Anastázie, lásko.

Roztřesené nohy, kreslící nekonečné kruhy na hladinu.
Chladivé modrozelené dlaždičky.
Tělo, bílé a vlhké, spíš kus použitého masa než cokoliv jiného.
Žilo.
Dýchalo-snažilo se.
Anastázie, třesoucí se nahá uprostřed koupelny.

Hořkosladké slzy
a příliš těsná objetí.
Málo bitá, nemyslíš?
Anastázie, princezna.
Anastázie, Kurvička.




A světlo žárovky nenápadně tančí po stropě a odráží se ve vlhké rukojeti kuchyňského nože.