Svázaná

1. září 2014 v 21:53 | A. |  Myšlenkové zvracení
Anastázie ležela pod peřinou a její mysl byla hlavolam, ocelový a složitý.
V tom bylo jeho kouzlo-nikdy se jí nepodařilo ho složit.
Otevřít klec. Vysvobodit se.

Najednou to bylo všechno zpátky, každonoční nával bolesti, trhaného pláče a strachu, že to nikdy neskončí, že celý život je jen hra. Občas jí napadalo, když její nálada dosáhla určitého stupně bláznivého zoufalství, že možná ona sama je jenom postava ze hry. Bez příběhu, proplouvající světem, nedotčená a zároveň roztrhaná vším a všemi okolo.
Jak jen milovala ten krásný, vřelý pocit, když někam patřila, když byla někým, pro někoho, pro sebe.
A pak přišel večer a rozerval jí na kusy. Všechnu snahu, každou chvíli radosti. Znovu a znovu.

Anastázie ležela pod peřinou a pozorovala, jak se její kolena třesou. Bez rytmu. Jako brouci, prožírající si cestu ven z těla.
Hrozně moc toužila být slabá, ještě slabší než teď, roztančit prsty po klávesnici a všechno mu říct, zavolat o pomoc, natáhnout ruku a schoulit se v náručí.
Nemohla.
Nechtěla.
Už nikdy nezavolá o pomoc. Ne přímo, ne takhle. Už znovu neudělá stejnou chybu, nepřipoutá se k nikomu, nedovolí, aby jí pomáhal. Už nikdy, nikdy nebude litovaná.
Protože pak každý odejde.

Když noc zmizí za okny a Anastázie otevře oči, pokaždé najde sílu znovu vstát.
Nezáleží na tom, že večer předtím usnula schoulená a tiše křičící do dlaní, že si ještě před pár hodinami nedokázala představit, že tohle vydrží. Noc za nocí.
Život je určitá forma masochistického mučení.

A Anastázie měla strach.
Svazoval.
Sama sobě byla největším nepřítelem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama