Květen 2014

Zvrácenost: 15. ledna 2004

5. května 2014 v 17:27 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Probudil se do studného zárodku nového dne.
Otevřel oči a nenáviděl se za to-jako pokaždé, když ležel na podlaze a vyčítal si každý nádech, protože se neměl a nechtěl probudit.
Každý den byl protkaný ostnatým drátem zoufalé sebenenávisti.
Bolelo to.
Statisíckrát.

Kristián chvíli jen ležel a sledoval špinavé okno, které se před pár dny pokoušel zakrýt igelitem. Denní světlo ho nepochopitelně a nepříčetně rozčilovalo.
Už dávno pochopil, že tma je milosrdná, a tak se pohřbil do nejtemnějšího rohu místnosti a odmítal vyjít ven. Ať třeba umře hlady a žízní, ať jeho tělo proroste parketami, zkroucené a vlhké, ale on se nepohne.
Žádné světlo. Už ne.
Trvalo to pár dní.
Celé hodiny proležel na zemi, těkal zarudlýma očima po stěnách a donekonečna počítal vlákna pavučin. Pavouci byli přátelé. Nechal si je pobíhat po nahém těle, zaplétat se do vlasů a chlupatýma nohama vzrušeně ochutnávat rány vyškrábané do kůže. Občas si dovolil usnout; zbytek dne pak žil z těch několika hodin, kdy ve snu běhal mokrou trávou a smál se idiotsky dětským smíchem.
Venku už dávno začalo sněžit.
Ale Kristián tam nemohl, nesměl, už nikdy. Po ulicích chodili lidé, tolik lidí, a všichni z nich voní. Je to ta nejhorší a nejnádhernější vůně na světě, hořce přesládle odporná a neodolatelná.
Ne. Už nesmí.
Jenže, a to bylo protivné, právě tohle hlas v jeho hlavě nechápal.
Sténal a kňučel hlady, prosil a přemlouval, a někdy jen do zešílení opakoval jediné slovo, tiše a mazlivě.
"Krev."

A Kristián pomalu podléhal. Jeho sebekontrola mu protékala mezi prsty, a on dokázal jen sledovat vlastní třesoucí se kolena a papírky od žvýkaček valící se na zemi a kapky krve z bříšek jeho prstů.
Zničit. Proměnit.
Nůž se válel na podlaze tak protivně nevyužitý, čepel se leskla a usmívala se na Kristiána svůdnýma očima.
Pohladil jí studenými prsty, jako nejdokonalejší milenku a nejbližší přítelkyni.
Nenávist a láska navzájem prorostly jedna druhou.
Prsty bojovaly, Hlas se smál a nůž v dlani byl těžší a těžší.
Krev.

A tak Kristián přiložil špičku nože nad zápěstí a řízl.
Protože už nezáleželo na ničem. Hlas bylo potřeba umlčet, alespoň pro dnešek, korálky krve místo vína a hostií v podobě bolesti.
Kůže se otevřela.
A na chvíli bylo všechno v pořádku, alespoň natolik, jak v pořádku může být krvácející kluk uprostřed skladiště. Hlas se potěšeně stáhl někam dovnitř do hlavy a kapky krve ukolébaly Kristiána ke spánku.
Další den a další úspěšná bitva ve válce, která byla stejně předem prohraná, nezávisle na malých vítězstvích. Další člověk, kterého dnes zachránil sám před sebou.

Louka ve snech zezlátla na slunci.

Druhý den ráno se Kristián probudil s úlevou.
Na ničem už nezáleželo.