Zvrácenost: zlomky z března 2003

23. dubna 2014 v 10:17 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Zlomky z března 2003

1. března
Její oči byly studené a prázdné, bez výrazu, bez názoru-vypadala hloupě, opravdu hloupě, a nebyl to ten druh čisté nevinnosti, byla to do očí bijící hloupost.
Hnusila se mu, byla tak nechutně ztracená, beznadějně ponořená v nevyhnutelnosti vlastní zkázy, a v očích se zrcadlila její špína.
Za pár let by seděla doma, s očima unavenýma blikající obrazovkou, vtírající do hlavy ideál krásy; obrazem podněcujícím její sebelítost, zatímco z krátkých umaštěných prstů dopadají na levný koberec kapky roztékající se čokolády.
Ne.
Jí škoda nebyla.
Dívala se a v očích měla zpupnost a vztek.
Byla rozzlobená. Ne vyděšená, ne překvapená-zlobila se.
Udělalo se mu z ní zle, byla špatná, zkažená, topila se v trochu sebemrskačské pýše, jako kdyby zrovna ona byla něčím jiná, jako kdyby zrovna jí pod vrstvou tuku neproudila krev.
Správně.
Bylo potřeba jí zachránit, obnažit to nádherné, to jediné, co ještě nestihla zkazit. Krev a bledé maso, vnitřnosti a orgány.
Spasit ji.
Proto jí přinutil zastavit. Zachránil jí, unesl a vysvobodil z kolotoče její nepodstatné, hloupé existence.
Její hlas lámal ticho.
Bylo tak opojné, když pomalu přestávala křičet.
Trvalo pár minut, než začala krvácet. Jen pár zbytečně dlouhých minut, a Kristiánem projela vlna vzrušené fascinace.
Najednou byla snad i krásná, ozdobená rudými diamanty prýštícími z otevřeného břicha, s perleťovým leskem vnitřností a střev propletených jako hadi, nádherní a mrtví...
Kristián se usmál.
A pak se něco v něm změnilo, zpřelámalo jako její bílá žebra, a on se pořád usmíval, protože nedokázal pohnout jediným svalem.
Stál jako mramorová socha, dokud i tuhle ztuhlou masku nenahradilo zoufalství a slova mu nezačala sama vytékat z úst dřív, než o nich stihl přemýšlet.
"Nejsem...zrůda. Ne, nejsem, přísahám, jen tomu ještě nerozumíš. Nikdo. Víš, já vytvářím z lidí obrazy, měním je, zbytečné na nádherné, já..." hlas se mu zlomil dřív, než dokončil první větu, hranice mrazivého sebeovládání definitivně praskla a ukojený hlas se stáhl hlouběji do hlavy.
"Já přísahám...přísahám."
Víc říct nedokázal.
Zůstal tam stát s kusem masa u nohou a z vytřeštěných očí stékaly potoky hořkých slz.

17. března
Kristián běžel trávou, bosýma nohama zabíjel květiny a ve vlasech ho hladily dešťové kapky.
Smál se. A byl to jiný úsměv, doopravdový, dětský úsměv způsobený už jen tím nádherným faktem, že je naživu, že dýchá a chodí a má privilegium objevovat svět. Takhle se smějí všechny děti.
A potom, když je jejich milovaný svět spolkne a vyzvrátí, něco se v nich změní-tiše a trochu potají jim v těle zemře víra.
Víra v lidskou spravedlnost, rozum a lásku-víra stejně naivní jako dětské hry na rytíře.
Takže takhle se Kristián usmíval. Čistě, vděčně a důvěřivě.
Běžel dolů z kopce, v uších mu hvízdal vítr a štípal ho do očí, ale nezpomalil, naopak. Letěl s větrem o závod. Tráva zmáčená deštěm mu prokluzovala mezi prsty, měkká jako koberec a zelená, tak zelená...
Kristián běžel a běžel s úsměvem dětí a bláznů.
Mohl by běžet navždy-možná. Mohl by, kdyby ho na sklonku noci nevytrhl ze sna pach vlastních zvratků a chuť krve v ústech.

25. března
Supermarket na rohu ulice zářil do tmy jako maják.
Kristián sledoval světlo a přemýšlel. Měl hlad.
Po dvou týdnech se konečně odvážil opustit sklad číslo dvanáct, jeho osobní chrám bezpečné jistoty, jen na moment, aby se najedl a ověřil si, že svět který sledoval z okna není jen jeden v výplodů jeho mysli.
Už si nebyl jistý ničím.
Ale supermarket tu byl, stejně velký, křiklavý a neosobní jako dřív.
A tak se nechal vtáhnout dovnitř, obejmout mazlivým světlem neonového poutače.
Vevnitř bylo teplo a několik lidí unaveně postávajících v uličkách, jako kdyby se tu najednou zastavili a teď se snažili přijít na to, proč vlastně.
Kristián se vyhnul jejch pohledům a roztřesené ruce schoval do kapes.
Nával vůní mu zkroutil žaludek.
Maso, pachy jídla z regálů a ztracené hnijící ovoce, lidský pot a mastná únava.
Každý z těch lidí voněl.
Bolelo to.
Hlas v Kristiánově hlavě vrněl a snažil se převzít kontrolu.
Šeptal.
Ne. Dnes nesmí...
Bylo to špatné.
Tolik lidí...tolik těl, tolik krve...tolik vůní.
Kristián zavrtěl hlavou, prudce a naléhavě, zastavil uprostřed regálů a vjel rukama do špinavých vlasů.
"Ne...ne, dnes ne, prosím. Nenuť mě. Nemůžu."
Chvíli se nedokázal pohnout, bojoval-a pak konečně přinutil nohy odlepit se od špinavé podlahy.
Dal se na ústup, chvěl se a nehty pevně zarýval do dlaní.
Narážel do věcí, snažil se nedotknout něčí paže, nedýchat a nemyslet...
Když se za ním zavřely dveře a jasné světlo ho vyplivlo na ulici, Hlas už křičel.
Studený večer pomalu odcházel a uvolňoval místo noci.
Kristiána nechal ležet na špinavé silnici, hystericky plačícího a kňourajícího tiché prosby.
Celý svět voněl krví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama