Zvrácenost: Tobias Nietzsche

2. dubna 2014 v 13:21 | A. |  Povídky a zmatená poezie
1. září 1997

Vzduch voněl ránem. Kristián otevřel oči, veselý a nadšený novým dnem-což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, že se probral ve čtyři ráno po pár hodinách spánku na nepohodlné lavičce.
Tráva se leskla kapkami nočního deště, vlahého mrholení, které ochlazovalo vyschlou zem.
Kristiánovi se za krk dostalo vlhko a otřepal se jako pes. Psy měl rád. Vzpomínal si, že když byl malý, dostal štěně.
Přejelo ho auto, to štěně, ne jeho, on stál na kraji silnice a díval se zvědavýma, černýma očima.
Když si teď z vlasů vyklepával vodu, myslel na psí tělíčko ležící na silnici. Dlouho nechápal, proč prostě nevyskočí, nevytřepe si z kožichu krev a nepřiběhne se s ním pomazlit. Zkoušel to-ale štěněčí srst byla moc vlhká a pejsek mu vyklouzl z náručí, rozpadl se na kusy jemu pod rukama. Od té doby už vlastní zvíře mít nesměl.
Bylo ráno a slunce začínalo svítit. Kristián se pořád usmíval, bylo mu hezky a cítil se v bezpečí. Chvíli jen tak seděl, nechával se pohltit prvními nesmělými paprsky a možná by znovu usnul, kdyby ho nevyrušili kroky. Naučeným pohybem si přes hlavu přetáhl kapuci, zkontroloval věci v kapsách-blok, provaz, pistole ukradená Dominike z kabelky, nůž- a zmizel tak rychle, jako kapky deště před sluncem.

Tohle místo měl rád.
Byla to malá vesnice kousek od města, kde stačilo přejít les a člověk se dostal až k dálnici.
Ideální místo pro někoho, kdo se snaží předstírat vlastní neexistenci.
Jenže tu dnes byl přesně měsíc a to bylo dlouho, nebezpečně dlouho. A tak Kristián strávil odpoledne listováním v telefonním seznamu a vybíráním nejmenší a nejzapadlejší taxislužby. Jízda taxíkem měla své přednosti-spoustu předností. Taxikáři se nikdy neptají.
A to bylo přinejmenším výhodné.
Objednal si auto k odpočívadlu za lesem, na přesné poledne. Cesta byla příjemná a zabrala mu něco přes půl hodiny-dalších deset minut pak strávil slastným čvachtáním rozpraskaných nohou v lesním jezírku.
Když se dostal k odpočívadlu, slunce bylo vysoko na obloze a silnice voněla horkým asfaltem.

Auto stálo u chodníku, žluté s oprýskanými dveřmi.
Kristián si stáhl kapuci hlouběji do čela a poklepal na okénko.
Řidič byl starý a vyzáblý, s vlasy protkanými šedivou a zapadlýma, upřenýma očima.
Líně stáhl sklo a vyplivl před Kristiána chuchvalec slin.
"Dobrý den," pozdravil Kristián zdvořile.
"Dobrý. Bude to kam?"
"Jeďte rovně, já vám potom ukážu."
Řidič si ho přeměřil prázdným pohledem a s vlídným cvaknutím otevřel dveře.
Kristián nastoupil na přední sedadlo. Zevnitř bylo auto odporné.
Potah sedaček dávno roztrhaný a špinavý od věcí, o kterých se normálním lidem nechtělo ani zbytečně přemýšlet. Mastné skvrny na skle, rádio vytržené a znovu nedbale přilepené izolepou.
Bylo nějak zvráceně patřičné, aby pro Kristiána přijelo zrovna tohle auto, rezavé a špinavé jako jeho myšlenky.
Řidičova ruka s kostnatými prsty otočila klíčem v zapalování a auto se sténáním vycouvalo na silnici.
Venku svítilo slunce a lidé se smáli, ale zašpiněné sklo dovnitř nepustilo jediný paprsek. Jako by tohle auto bylo předurčené k mrazivému, nekonečnému osamění.
Kristián bezděčně bubnoval bledými prsty na sklo a pozoroval svého řidiče.
Byl hodně vysoký a na tváři neměl ani náznak vousů, a jeho holá tvář vypadala nějak nepatřičně dětsky a nevinně. Podle průkazu na palubní desce se jmenoval Tobias Nietzsche.

Na skle byla přilepená fotografie malé holčičky s copánky.
Řidič si všiml Kristiánova pohledu a usmál se úsměvem ostrým jako nůž, a v jeho očích bylo něco šíleného.
Kristián měl talent na odhadování lidí. A zatímco silnice za okny ubíhala, v Kristiánově hlavě se rodily obrazy, Nietzscheho kostnaté ruce, hladící drobné dívčí rameno bílé jako sníh. Děvčátko z fotografie, copánky rozhozené na polštáři, a jeho hladkou tvář zabořenou v dětském klíně, vzlyky a přidušené chroptivé sténání.
Kristián se otřásl.
Nietzsche se pousmál, stáhl okénko a uplivl si.
Hlas v Kristiánově hlavě se probudil a začal šeptat.
Dávno sjeli z dálnice na klikatou, rozbitou silnici, a všude okolo nich kvetly vlčí máky.
"Zastavte. Tady to stačí."
Tobias Nietzsche s nezájmem pokrčil rameny, uhladil si mastné vlasy a začal počítat peníze.
Kristián beze slova sáhl do kapsy.
Nietzsche se otočil, aby mohl znovu plivnout na horkou silnici.
Hlas v Kristiánově hlavě vzrušeně poskočil.
Pistole se mu v ruce objevila tak nějak sama od sebe.
Všechno se stalo rychle. Rána, kolem se rozlila krev, tisíce a tisíce kapek krve, a Kristián prudce oddechoval a bál se pohnout, cítil, jak mu z tváře stékají kapky a cítil jejich železitou chuť na rtech.
Z Nietzscheho obličeje nezbylo skoro nic. Jedno vodnaté oko ho sledovalo z rudé, masité břečky, spojeno s obličejem jen tenkým vyhřezlým nervem, a ústa byla otevřená dokořán. Krev v nich bublala jako rudá pěna smíchaná se slinami. Celé přední sklo jí bylo pokryté, jasně červenou a hustou krví, kusy kůže a mozku pomalu stékaly dolů, a děvčátko s copánky se dívalo z fotografie.
Kristián otevřel dveře a vyšel ven.
Chvíli stál na liduprázdné silnici a sledoval špinavé auto.
"Bůh je mrtev," zašeptal tiše.
"Bůh zůstane mrtvý. A my ho zabili."
Usmál se a pečlivě otřel z tváře krev. Potom se vrátil do auta, vybral pokladnu a obsah kapes mrtvého.
Jemně zavřel dveře.
Utekl přes pole a Tobias Nietzsche se za ním díval s očima potopenýma ve vlastní krvi, možná ještě chvíli živý.
A dívka s copánky se usmívala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama