Zvrácenost: Greta Vágnerová

2. dubna 2014 v 13:15 | A. |  Povídky a zmatená poezie
12.července 1990

"Navždycky?"
"Navždycky. Přísahám."

Byl vlahý podvečer. Zrzavá holčička si lehla do trávy, a kadeře prozářené zapadajícím sluncem jí nakreslily nad hlavou svatozář.
Kristián seděl vedle ní a pozoroval berušku, která mu zmateně běhala po dlani.
"Grétko?"
Líně se k němu otočila, s očima zavřenýma.
Beruška vzlétla a Kristián jí sledoval, dokud nezmizela v mracích.
"Vezmeš si mě? Jednou, až budeme velcí. Chtěla bys?"
Otevřela jedno oko a zamrkala dlouhými řasami.
Usmála se.
"Když mě chytíš, možná."
Vyskočila na nohy, kanárkově žluté šaty se roztančily a oba běželi z kopce jako o závod. Bylo to opojné, a nálada letního večera byla sladká jako med. Vítr jim křičel do uší, mokrá tráva hladila bosá chodidla, a potom jeden z nich zakopl a strhl toho druhého do vysoké trávy, kde skončili zamotaní a rozesmátí, s tvářemi červenými jako krev. Ještě chvíli se smáli, a když slunce zapadlo za obzor, jejich prsty se opatrně propletly v naivní dětské přísaze věrnosti.
Navždycky.

Ani jednomu se nechtělo domů.
A tak seděli vedle sebe na trávě, Greta pozorovala hvězdy a Kristián si hrál s uvolněnou plaňkou z rozbitého plotu.
Kreslil do hlíny jejich iniciály, znovu s znovu, dokud nebyla tráva kolem dokonale rozrytá.
"Grétko, napadlo tě někdy, jaké to je, být...mrtvý? Úplně mrtvý. Víš, nic necítit, nic nevidět a neslyšet, prostě jen ležet a neexistovat."
V jejím úsměvu bylo najednou něco trochu vyděšeného.
"Ne...proč to říkáš? Je to ošklivé. Nemluv o tom. Bojím se."
Kristián jí jemně pohladil po studené dlani. Uhnula a jeho prsty sklouzly do trávy, zbytečné a nechtěné.
"No tak, nebuď jako malá. Je to úžasný, tebe to nenapadlo? Dokázat tak zjistit, jaké to je, nebylo by to prima?"
Jeho oči vzrušeně zářily ve tmě, jako dvě zbloudilé hvězdy, spalující stébla trávy na popel.
Greta se přestala usmívat.
"Nech toho, Kristiáne. Jsi zlý."
Její hlas prořízl ticho jako nůž, a ta slova bolela.
"Ty jsi zlá. Malá vyděšená holka. Abys věděla, tebe si nikdy nevezmu, slyšíš? Nikdy!"
Pohodila hlavou a jeden ztracený zrzavý pramen jí spadl do očí.
"Tak ať! Stejně bych tě nechtěla."
Její hlas zněl trochu vzdáleně a podivně nereálně.
Vzduch se ochladil.
Kristiánova bílá kůže se v měsíčním světle zdála ještě bledší.
A svět se zatočil, jednou, dvakrát, záře hvězd byla moc intenzivní a pálila do očí. Greta mlčela a to mlčení bylo nějak zvláštně definitivní.
Mraky se roztrhly a pustily na louku pár měsíčních paprsků-a Kristiánovy dlaně byly v jejich světle zbarvené do ruda.
Stejně jako žluté šaty s bílými knoflíky, skrývající drobné tělo s vyděšenýma očima, které sledovaly jedinou věc, na které v tu chvíli záleželo.
Plaňku z plotu, zaraženou hluboko, hluboko do masa, a červenou skvrnu rozlévající se kolem.
"Grétko?"
Kristiánův hlas se třásl. Do spánků mu bušila krev a tělem projela vlna odporu, hnusně bolestivého znechucení a ledově chladného strachu.
A její oči se dívaly, vyčítavě a překvapeně, rty se hýbaly, ale nic nedokázalo přerušit to ticho, mrtvolné a nekonečné a děsivě hlasité ticho.
"Grétko...Grétko?"
Slova létala nocí jako světlušky.
"Grétko. To jsem nechtěl, slibuju, nechtěl..."
Chvějícími se prsty jí bezmyšlenkovitě hladil po tvářích.
"Prosím, prosím, nic se nestalo...Grétko. Neboj se, prosím. Nic se nestalo. Je to dobré. Byla to hra...jen hra, prosím, slibuju...slibuju..."
S pramínkem krve, který jí vytekl z úst, se jeho žaludek prudce obrátil a Kristián zvracel a zvracel až do chvíle, kdy se jen naprázdno dávil a z očí mu tekly slzy. Mohlo to trvat hodiny, celou noc nebo pár minut, na tom nezáleželo. Čas se zastavil s tlukotem jejího srdce-a až potom si Kristián uvědomil, jak hlasitý ten drobný zvuk byl. Jak podstatný. Jak samozřejmý.

Než se noc přehoupla v ráno, na louce už nebylo nic živého. Kristián běžel a běžel s bosýma nohama rozedranýma do krve, a už nikdy se nevrátil.
Dnešní nocí skončilo jeho dětství. Tak zoufale krátké.
Grétčiny žluté šaty ho pronásledovaly ve snech, sukně se točila do rytmu jejich zvonivého smíchu, dokud na látku nedopadla první červená kapka.
Svět se převrátil a zbláznil.
Nic už nebylo stejné.
A hlas v Kristiánově hlavě se rozesmál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama