Zvrácenost: Gabriela Vágnerová

6. dubna 2014 v 23:41 | A. |  Povídky a zmatená poezie
3. srpna 1999

Pršelo.
Voda bubnovala na střechy aut, smývala barvy z plakátů a čistila z chodníků městskou špínu.
Déšť byl všudepřítomný a studený.
Zaháněl lidi do vyhřátých místností, pod deku s hrnkem čaje, aby si mohli v nezvyklé sounáležitosti jeden druhému stěžovat na počasí.
Venku už nikdo nebyl.
Jen nejzapadlejší ulicí se rozléhaly osamělé kroky, a promáčené tenisky vířily vodu v kalužích. Kristián systematicky kladl nohu před nohu, ve snaze projít celou ulici po perfektní přímce.
Nestaral se o kapky, které mu padaly do vlasů.
Soustředil se jen na kroky a pomyslnou geometrickou čáru před sebou.
Zaměstnat mozek.
Nemyslet. Nevnímat. Neexistovat.
Jenže vzpomínky na dnešní noc mu vířily hlavou jako bláznivé.

Obloha se zatáhla a setmělo se. Kristián přecházel ulici a hledal suché místo, na kterém by mohl přespat. Poslední večerní autobus přivezl pár unavených lidí, a když otevřel dveře, světlo se vylilo ven na chodník a rozzářilo spáry na dlažbě. A mezi lidmi, znuděnými a vyčerpanými, stála...ona.

Kristián zastavil, obrazy létaly hlavou jako mouchy, odporné a vlezlé. Šílené. Zachytil se oprýskané zdi, sklouzl na chodník, a mokrý asfalt byl to poslední na čem teď záleželo. Třásl se. "Zabiju je," vzlykal přes sevřené rty. "Myšlenky. Zabiju je všechny."

Stála mezi lidmi, stejně krásná, stejně zrzavá a stejně bezradná. Podívala se na šedivou clonu mraků nad nimi a zachumlala se do kabátu.
Prostě tam stála.
A Kristiánovo srdce se zastavilo. Vzpomínky na malou holčičku ve žlutých šatech bolely.
Ale tohle ne, něco bylo špatně, děsivě špatně. Tohle není možné. Ne. Greta je mrtvá, mrtvá a nic jí nevrátí zpátky, je mrtvá a je to jeho vina, jeho...

Kristián si zakryl uši, schoulil se do klubíčka na tvrdou zem, ponořený ve stínu. "Moje vina."
Ozvěna zašeptala na souhlas.

Otočila se, a její oči zasvítily. Klopýtla na rozbité silnici, přešla na druhou stranu ulice a vydala se k němu, a s každým krokem mu přišla zvláštnější a zvláštnější. Její vlasy byly zrzavé, ale jinak, víc divoce a ohnivě, a na drobném nose neměla souhvězdí hnědých pih. A potom, když se jejich oči setkaly, Kristián to konečně pochopil. Gabriela Vágnerová.
Gretina sestra, stejně vyděšená a stejně krásná.
Zapomněl myslet na to, že by měl ustoupit do stínů. Díval se na ní a nedokázal odtrhnout oči.
"...Kristiáne?" vyslovila jeho jméno téměř se strachem.
"Jsi to ty? Neviděla jsem tě roky...potom, co Gretu...nikdo tě neviděl..."
Kristián nedokázal říct jediné slovo. Nedokázal utéct. Nedokázal se pohnout. Nechal jí přijít blíž k němu, a opájel se její přítomností. Byla tak podobná Grétce, holčičce ve žlutých šatech, tak moc podobná...jako by jeho nejkrásnější sny a zároveň nejhorší noční můry oživly v jediné osobě.
Matně si uvědomoval, že Gabriela pořád mluví.
"...a pak jsem se přestěhovala sem, a nenapadlo mě, že tu potkám zrovna tebe. Všichni tě hledají, Kristiáne. Proč jsi utekl? Potom, co se stalo Grétce. Proč jsi nic neřekl, musel...musel jsi tam..." její zvonivý hlas pomalu utichal. Stála a sledovala ho, a on sledoval ji.
Kristián byl zmatený.
Něco uvnitř něj se změnilo, rozpadlo a znovu složilo. Přistihl se, že si zarývá nehty do dlaně, bílé jako křída, a Gabriela tam pořád stála, tak blízko...Kristián musel. Prostě musel, nezáleželo na ničem jiném. Hlas v jeho hlavě se rozesmál, smál se a smál, šíleně, zvráceně, hladově.
A Kristián udělal krok vpřed, přitlačil Gabrielu do stínu, třesoucí se rukou jí zacpal pusu a druhou stiskl odhalený krk, bledý a zářící.
Bránila se, přidušeně sténala Kristiánovi do dlaně. Nějak se dostali na zem, seděl na ní, nevnímal šrábance a kopání, a pevně svíral její krk, tak neskutečně porcelánově bílý a svádějící.
Ještě chvíli bojovala. Ještě chvíli-a pak se její tělo naposledy vzepjalo a sklouzlo na tvrdý asfalt.
Začalo pršet.

Kristián ležel na zemi a bylo mu špatně, neuvěřitelně špatně. Snažil se zvracet, ale nešlo to, jen se dávil na prázdno a nakonec se prudce rozkašlal. Otřel si pusu a nechal přitom na obličeji krvavé šmouhy.

Gabriela Vágnerová ležela na zemi, nádherná a rozlámaná.
Kristián se usmíval a z očí mu tekly slzy, jedna za druhou.
Hlas v jeho hlavě slastně šeptal.
Klekl si k ní, z bledých prstů opatrně vzal kabelku a vybral peníze, klíče a doklady.
Svlékl jí z kabátu, plynulým pohybem roztrhl puntíkaté šaty a odhalil bílou hruď, nechal na ní dopadat dešťové kapky a sledoval jí.
Pořád to nebylo dost.
A tak vzal nůž, nechal čepel roztančit se po kůži, proniknout masem a odhalit vnitřnosti. Tak opojné. Tak bláznivé.
Myslel na Gretu, na její vyděšené oči a zrzavé vlasy rozprostřené v trávě.
Myslel na slib, že zůstanou navždy spolu, naivní slib věrnosti.
Déšť dopadal na obnažené tělo, obnažené na kost, mísil se s krví.
Louže se barvily na rudo.

Kristián plakal. Chvěl se v křeči, dřel si dlaně o dlažbu, aby z nich dostal poslední stopy krve.
Jenže ty ruce už nikdy nebudou čisté, už ne.
Plakal několik hodin, než mu došly slzy a chlad ho ukolébal ke spánku.
A nejspíš jen pro oči Gabriely Vágnerové dnes vyšly hvězdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 7. dubna 2014 v 19:09 | Reagovat

píšeš dobře, až si přijdu zvráceně, když to čtu... člověk by se bál, že se zblázní, když by měl číst jen tebe... což něco vypovídá o kvalitě a působivosti obsahu :-)

2 Anna Anna | 8. dubna 2014 v 11:28 | Reagovat

[1]: Děkuji! Vím o jisté morbidnosti mých povídek a vlastně to tak snad i má působit :D

3 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 8. dubna 2014 v 17:45 | Reagovat

[2]: "jisté" je dobře řečeno :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama