Zvrácenost: Anastázie

6. dubna 2014 v 23:43 | A. |  Povídky a zmatená poezie
2. února 2003

Dominike zpívala.
Zpívala tiše a procítěně, z očí jí tekly slzy a z úst krev. Greta ve žlutých šatech tančila a tančila, s kusem dřeva hluboko zabodnutým v hrudi, a Gabriela jí držela za ruce a zrzavé vlasy prorůstající holou lebku létaly ve větru.
Tobias Nietzsche se usmíval svým šíleným úsměvem, ústy plnými krve a špíny a tlustých, šedých červů.
A Kristián stál uprostřed, zoufale se otáčel dokola a dokola, a jeho mrtví byli pořád blíž, s očima hladovýma, šeptající tiché prosby a sténající bolestí, a tlející maso přebíjelo všechny pachy světa.
A potom…

Kristián otevřel černé oči plné slz a rozkašlal se.
Prudce se zvedl, šmátral po vypínači, polykal odporně slané slzy, a když se místnost konečně rozzářila přívětivě tlumeným světlem, vyčerpaně se svezl z postele na špinavou podlahu a otřel si oči do zpoceného rukávu.
"Sny, vždycky jsou to jen sny…" mumlal a zíral na kovové police před sebou. "Jen sny", podlézavě šeptala ozvěna.
Byl ve skladu číslo dvanáct, velké špinavé místnosti ztracené uprostřed rozpadlé továrny. Jeho nový domov.
Kristián zvedl ze země poloprázdnou lahev vody a hltavě se napil. Chutnala zvláštně, trpce a s železitým závanem krve.
"Citronová", stálo na etiketě.
Hystericky se rozesmál.
Smál se a smál a sklad se naplnil jeho smíchem, ozvěna si hrála a vytvářela z jeho hlasu šílenou symfonii.
Znovu ucítil na rtech slzy, které se okamžitě smísily s krvavou chutí minerálky.
Pozvracel se.
Potom znovu usnul.

Když se probudil, byla ještě tma. Vstal, a se zoufalou snahou udržet si alespoň nějaký vnitřní klid si roztržitě projel mastné vlasy a spolkl mentolovou žvýkačku. Snažil se nevnímat její železnou a krvavou chuť.
Už nějakou dobu všechno jídlo chutnalo po krvi.
Kristián měl nepříjemně silné smyslové vnímání, bolestně si uvědomoval každý pach, kterým byl jeho sklad protkaný. Slzy, krev, zvratky a zašlá špína.
Bylo to odporné. Znovu se mu udělalo zle. Byl unavený, neumytý a bylo mu protivně a nekonečně špatně.
Přestával se ovládat. Ztrácel poslední zbytky sebekontroly, a hlas v jeho hlavě byl silnější a silnější, pronikal mu do snů a nutil ho dělat věci, které nenáviděl...nenáviděl a miloval. Touha a chtíč, ovládající jeho mysl, bojovala s výčitkami svědomí a zoufalým odporem, tak komicky slabým. Kristián bojoval a prohrál.

Jeho myšlenky pohltila narůstající schizofrenie. Když nechutně dlouho zvracel do špinavého rohu, co nejdál od postele, došlo mu, že si ani není jistý, jestli je to celé vlastně skutečné.
Už nemohl chodit mezi lidi-nedokázal ignorovat ten odporný zápach, to, jak voněli. Bylo by to snažší, nevědět, jak chutnají. Bál se usnout, protože se vracely ty věčně se omílající, hořké noční můry.
A za kovovými dveřmi skladu ležela na podlaze dívka a donekonečna škrábala nehty do podlahy.

Kristián bezděčně zamrkal a nechal slzy tančit po tvářích a máčet přerostlé prameny blonďatých vlasů.
Byla středa. Ta poslední...tu poslední věc dokončil minulé úterý. Dlouho to už nevydrží.
"Do prdele", zasténal neadresně. A potom, protože nevěděl, co má dělat, dodal ještě- "Do prdele, do prdele, do prdele." Snažil se dělat, že neslyší ten slizký, šeptavý hlas někde vzadu v hlavě, který konejšivě opakoval jedno jediné, zvrácené slovo. Do zešílení. Pořád dokola.

Kristián prohrál. Zvedl se z postele, otřel si nos a pusu do špinavého rukávu a otevřel skřipající, kovové dveře, těžké a silné.
Dívala se na něj.
Zvykla si na roubík rychle, brzy pochopila, že křičet nemá smysl. Byla chytrá.
Tahle byla jiná než ostatní, byla něčím...silnější. Neplakala. Jen se dívala, vyčítavě, prosebně, ale neplakala.
A on jí nedokázal ublížit.
Ležela tu už týden, na studené podlaze, a kromě odřenin od provazů jí nebylo naprosto nic.
Kristián jí nemohl ublížit, prostě nemohl. Byla jiná.
Ale hlas v jeho hlavě byl hladový a vzrušený.
Klekl si a sundal jí pásku z úst.
Musí vědět, jak se jmenuje, neudělá z ní další mrtvolu beze jména, ne. Na to je moc jiná.
Sledovala ho těma nekonečnýma očima, neplakala a nekřičela. Všechny křičely. Škemraly a prosily, slibovaly a volaly o pomoc, která nepřicházela.
A ona seděla a dívala se. Beze slov.
"Jak se jmenuješ?" Kristiánův hlas se třásl. Hlas v jeho hlavě už ječel, neúnavně a vyhladověle.
"Anastázie."
Svět by se měl zastavit jediným rozechvělým tónem jejího hlasu.
"Anastázie..." zopakoval Kristián.
Hlas křičel a křičel.
Ubliž. Použij. Zabij...
A Anastázie se pořád dívala, všechny hvězdy zmizely z oblohy a zářily jí v očích.
Kristián jí pohladil po vlasech.
"Omlouvám se."

Ostrou čepelí nože porušil dokonalost její kůže, a hvězdy vyhasínaly za potěšeného sténání hlasu v Kristiánových myšlenkách.
Nůž tančil.
Její krev byla nádherná, karmínová a matná jako samet.
Anastázie.

Když skončil, seděl vedle rudého něčeho a prudce se třásl v nastupující křeči. "Omlouvám se...omlouvám se...omlouvám..."
Slova se odrážela od zdí a zabodávala se mu do hlavy.
Znovu prohrál. A příště prohraje zase, protože spolu s Anastáziiným životem se dnes za kovovými dveřmi ztratilo ještě něco. Drobná, nepatrná část Kristiánovy duše, poslední lidský kus, který zbyl.
Za oknem začalo sněžit, z nebe nekonečně prázdného.
Tuhle noc nevyšla jediná hvězda.

Hlas v jeho hlavě se potěšeně smál a vzrušeně dýchal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama