Duben 2014

Zvrácenost: zlomky z března 2003

23. dubna 2014 v 10:17 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Zlomky z března 2003

1. března
Její oči byly studené a prázdné, bez výrazu, bez názoru-vypadala hloupě, opravdu hloupě, a nebyl to ten druh čisté nevinnosti, byla to do očí bijící hloupost.
Hnusila se mu, byla tak nechutně ztracená, beznadějně ponořená v nevyhnutelnosti vlastní zkázy, a v očích se zrcadlila její špína.
Za pár let by seděla doma, s očima unavenýma blikající obrazovkou, vtírající do hlavy ideál krásy; obrazem podněcujícím její sebelítost, zatímco z krátkých umaštěných prstů dopadají na levný koberec kapky roztékající se čokolády.
Ne.
Jí škoda nebyla.
Dívala se a v očích měla zpupnost a vztek.
Byla rozzlobená. Ne vyděšená, ne překvapená-zlobila se.
Udělalo se mu z ní zle, byla špatná, zkažená, topila se v trochu sebemrskačské pýše, jako kdyby zrovna ona byla něčím jiná, jako kdyby zrovna jí pod vrstvou tuku neproudila krev.
Správně.
Bylo potřeba jí zachránit, obnažit to nádherné, to jediné, co ještě nestihla zkazit. Krev a bledé maso, vnitřnosti a orgány.
Spasit ji.
Proto jí přinutil zastavit. Zachránil jí, unesl a vysvobodil z kolotoče její nepodstatné, hloupé existence.
Její hlas lámal ticho.
Bylo tak opojné, když pomalu přestávala křičet.
Trvalo pár minut, než začala krvácet. Jen pár zbytečně dlouhých minut, a Kristiánem projela vlna vzrušené fascinace.
Najednou byla snad i krásná, ozdobená rudými diamanty prýštícími z otevřeného břicha, s perleťovým leskem vnitřností a střev propletených jako hadi, nádherní a mrtví...
Kristián se usmál.
A pak se něco v něm změnilo, zpřelámalo jako její bílá žebra, a on se pořád usmíval, protože nedokázal pohnout jediným svalem.
Stál jako mramorová socha, dokud i tuhle ztuhlou masku nenahradilo zoufalství a slova mu nezačala sama vytékat z úst dřív, než o nich stihl přemýšlet.
"Nejsem...zrůda. Ne, nejsem, přísahám, jen tomu ještě nerozumíš. Nikdo. Víš, já vytvářím z lidí obrazy, měním je, zbytečné na nádherné, já..." hlas se mu zlomil dřív, než dokončil první větu, hranice mrazivého sebeovládání definitivně praskla a ukojený hlas se stáhl hlouběji do hlavy.
"Já přísahám...přísahám."
Víc říct nedokázal.
Zůstal tam stát s kusem masa u nohou a z vytřeštěných očí stékaly potoky hořkých slz.

17. března
Kristián běžel trávou, bosýma nohama zabíjel květiny a ve vlasech ho hladily dešťové kapky.
Smál se. A byl to jiný úsměv, doopravdový, dětský úsměv způsobený už jen tím nádherným faktem, že je naživu, že dýchá a chodí a má privilegium objevovat svět. Takhle se smějí všechny děti.
A potom, když je jejich milovaný svět spolkne a vyzvrátí, něco se v nich změní-tiše a trochu potají jim v těle zemře víra.
Víra v lidskou spravedlnost, rozum a lásku-víra stejně naivní jako dětské hry na rytíře.
Takže takhle se Kristián usmíval. Čistě, vděčně a důvěřivě.
Běžel dolů z kopce, v uších mu hvízdal vítr a štípal ho do očí, ale nezpomalil, naopak. Letěl s větrem o závod. Tráva zmáčená deštěm mu prokluzovala mezi prsty, měkká jako koberec a zelená, tak zelená...
Kristián běžel a běžel s úsměvem dětí a bláznů.
Mohl by běžet navždy-možná. Mohl by, kdyby ho na sklonku noci nevytrhl ze sna pach vlastních zvratků a chuť krve v ústech.

25. března
Supermarket na rohu ulice zářil do tmy jako maják.
Kristián sledoval světlo a přemýšlel. Měl hlad.
Po dvou týdnech se konečně odvážil opustit sklad číslo dvanáct, jeho osobní chrám bezpečné jistoty, jen na moment, aby se najedl a ověřil si, že svět který sledoval z okna není jen jeden v výplodů jeho mysli.
Už si nebyl jistý ničím.
Ale supermarket tu byl, stejně velký, křiklavý a neosobní jako dřív.
A tak se nechal vtáhnout dovnitř, obejmout mazlivým světlem neonového poutače.
Vevnitř bylo teplo a několik lidí unaveně postávajících v uličkách, jako kdyby se tu najednou zastavili a teď se snažili přijít na to, proč vlastně.
Kristián se vyhnul jejch pohledům a roztřesené ruce schoval do kapes.
Nával vůní mu zkroutil žaludek.
Maso, pachy jídla z regálů a ztracené hnijící ovoce, lidský pot a mastná únava.
Každý z těch lidí voněl.
Bolelo to.
Hlas v Kristiánově hlavě vrněl a snažil se převzít kontrolu.
Šeptal.
Ne. Dnes nesmí...
Bylo to špatné.
Tolik lidí...tolik těl, tolik krve...tolik vůní.
Kristián zavrtěl hlavou, prudce a naléhavě, zastavil uprostřed regálů a vjel rukama do špinavých vlasů.
"Ne...ne, dnes ne, prosím. Nenuť mě. Nemůžu."
Chvíli se nedokázal pohnout, bojoval-a pak konečně přinutil nohy odlepit se od špinavé podlahy.
Dal se na ústup, chvěl se a nehty pevně zarýval do dlaní.
Narážel do věcí, snažil se nedotknout něčí paže, nedýchat a nemyslet...
Když se za ním zavřely dveře a jasné světlo ho vyplivlo na ulici, Hlas už křičel.
Studený večer pomalu odcházel a uvolňoval místo noci.
Kristiána nechal ležet na špinavé silnici, hystericky plačícího a kňourajícího tiché prosby.
Celý svět voněl krví.

Zvrácenost: Anastázie

6. dubna 2014 v 23:43 | A. |  Povídky a zmatená poezie
2. února 2003

Dominike zpívala.
Zpívala tiše a procítěně, z očí jí tekly slzy a z úst krev. Greta ve žlutých šatech tančila a tančila, s kusem dřeva hluboko zabodnutým v hrudi, a Gabriela jí držela za ruce a zrzavé vlasy prorůstající holou lebku létaly ve větru.
Tobias Nietzsche se usmíval svým šíleným úsměvem, ústy plnými krve a špíny a tlustých, šedých červů.
A Kristián stál uprostřed, zoufale se otáčel dokola a dokola, a jeho mrtví byli pořád blíž, s očima hladovýma, šeptající tiché prosby a sténající bolestí, a tlející maso přebíjelo všechny pachy světa.
A potom…

Kristián otevřel černé oči plné slz a rozkašlal se.
Prudce se zvedl, šmátral po vypínači, polykal odporně slané slzy, a když se místnost konečně rozzářila přívětivě tlumeným světlem, vyčerpaně se svezl z postele na špinavou podlahu a otřel si oči do zpoceného rukávu.
"Sny, vždycky jsou to jen sny…" mumlal a zíral na kovové police před sebou. "Jen sny", podlézavě šeptala ozvěna.
Byl ve skladu číslo dvanáct, velké špinavé místnosti ztracené uprostřed rozpadlé továrny. Jeho nový domov.
Kristián zvedl ze země poloprázdnou lahev vody a hltavě se napil. Chutnala zvláštně, trpce a s železitým závanem krve.
"Citronová", stálo na etiketě.
Hystericky se rozesmál.
Smál se a smál a sklad se naplnil jeho smíchem, ozvěna si hrála a vytvářela z jeho hlasu šílenou symfonii.
Znovu ucítil na rtech slzy, které se okamžitě smísily s krvavou chutí minerálky.
Pozvracel se.
Potom znovu usnul.

Když se probudil, byla ještě tma. Vstal, a se zoufalou snahou udržet si alespoň nějaký vnitřní klid si roztržitě projel mastné vlasy a spolkl mentolovou žvýkačku. Snažil se nevnímat její železnou a krvavou chuť.
Už nějakou dobu všechno jídlo chutnalo po krvi.
Kristián měl nepříjemně silné smyslové vnímání, bolestně si uvědomoval každý pach, kterým byl jeho sklad protkaný. Slzy, krev, zvratky a zašlá špína.
Bylo to odporné. Znovu se mu udělalo zle. Byl unavený, neumytý a bylo mu protivně a nekonečně špatně.
Přestával se ovládat. Ztrácel poslední zbytky sebekontroly, a hlas v jeho hlavě byl silnější a silnější, pronikal mu do snů a nutil ho dělat věci, které nenáviděl...nenáviděl a miloval. Touha a chtíč, ovládající jeho mysl, bojovala s výčitkami svědomí a zoufalým odporem, tak komicky slabým. Kristián bojoval a prohrál.

Jeho myšlenky pohltila narůstající schizofrenie. Když nechutně dlouho zvracel do špinavého rohu, co nejdál od postele, došlo mu, že si ani není jistý, jestli je to celé vlastně skutečné.
Už nemohl chodit mezi lidi-nedokázal ignorovat ten odporný zápach, to, jak voněli. Bylo by to snažší, nevědět, jak chutnají. Bál se usnout, protože se vracely ty věčně se omílající, hořké noční můry.
A za kovovými dveřmi skladu ležela na podlaze dívka a donekonečna škrábala nehty do podlahy.

Kristián bezděčně zamrkal a nechal slzy tančit po tvářích a máčet přerostlé prameny blonďatých vlasů.
Byla středa. Ta poslední...tu poslední věc dokončil minulé úterý. Dlouho to už nevydrží.
"Do prdele", zasténal neadresně. A potom, protože nevěděl, co má dělat, dodal ještě- "Do prdele, do prdele, do prdele." Snažil se dělat, že neslyší ten slizký, šeptavý hlas někde vzadu v hlavě, který konejšivě opakoval jedno jediné, zvrácené slovo. Do zešílení. Pořád dokola.

Kristián prohrál. Zvedl se z postele, otřel si nos a pusu do špinavého rukávu a otevřel skřipající, kovové dveře, těžké a silné.
Dívala se na něj.
Zvykla si na roubík rychle, brzy pochopila, že křičet nemá smysl. Byla chytrá.
Tahle byla jiná než ostatní, byla něčím...silnější. Neplakala. Jen se dívala, vyčítavě, prosebně, ale neplakala.
A on jí nedokázal ublížit.
Ležela tu už týden, na studené podlaze, a kromě odřenin od provazů jí nebylo naprosto nic.
Kristián jí nemohl ublížit, prostě nemohl. Byla jiná.
Ale hlas v jeho hlavě byl hladový a vzrušený.
Klekl si a sundal jí pásku z úst.
Musí vědět, jak se jmenuje, neudělá z ní další mrtvolu beze jména, ne. Na to je moc jiná.
Sledovala ho těma nekonečnýma očima, neplakala a nekřičela. Všechny křičely. Škemraly a prosily, slibovaly a volaly o pomoc, která nepřicházela.
A ona seděla a dívala se. Beze slov.
"Jak se jmenuješ?" Kristiánův hlas se třásl. Hlas v jeho hlavě už ječel, neúnavně a vyhladověle.
"Anastázie."
Svět by se měl zastavit jediným rozechvělým tónem jejího hlasu.
"Anastázie..." zopakoval Kristián.
Hlas křičel a křičel.
Ubliž. Použij. Zabij...
A Anastázie se pořád dívala, všechny hvězdy zmizely z oblohy a zářily jí v očích.
Kristián jí pohladil po vlasech.
"Omlouvám se."

Ostrou čepelí nože porušil dokonalost její kůže, a hvězdy vyhasínaly za potěšeného sténání hlasu v Kristiánových myšlenkách.
Nůž tančil.
Její krev byla nádherná, karmínová a matná jako samet.
Anastázie.

Když skončil, seděl vedle rudého něčeho a prudce se třásl v nastupující křeči. "Omlouvám se...omlouvám se...omlouvám..."
Slova se odrážela od zdí a zabodávala se mu do hlavy.
Znovu prohrál. A příště prohraje zase, protože spolu s Anastáziiným životem se dnes za kovovými dveřmi ztratilo ještě něco. Drobná, nepatrná část Kristiánovy duše, poslední lidský kus, který zbyl.
Za oknem začalo sněžit, z nebe nekonečně prázdného.
Tuhle noc nevyšla jediná hvězda.

Hlas v jeho hlavě se potěšeně smál a vzrušeně dýchal.

Zvrácenost: Gabriela Vágnerová

6. dubna 2014 v 23:41 | A. |  Povídky a zmatená poezie
3. srpna 1999

Pršelo.
Voda bubnovala na střechy aut, smývala barvy z plakátů a čistila z chodníků městskou špínu.
Déšť byl všudepřítomný a studený.
Zaháněl lidi do vyhřátých místností, pod deku s hrnkem čaje, aby si mohli v nezvyklé sounáležitosti jeden druhému stěžovat na počasí.
Venku už nikdo nebyl.
Jen nejzapadlejší ulicí se rozléhaly osamělé kroky, a promáčené tenisky vířily vodu v kalužích. Kristián systematicky kladl nohu před nohu, ve snaze projít celou ulici po perfektní přímce.
Nestaral se o kapky, které mu padaly do vlasů.
Soustředil se jen na kroky a pomyslnou geometrickou čáru před sebou.
Zaměstnat mozek.
Nemyslet. Nevnímat. Neexistovat.
Jenže vzpomínky na dnešní noc mu vířily hlavou jako bláznivé.

Obloha se zatáhla a setmělo se. Kristián přecházel ulici a hledal suché místo, na kterém by mohl přespat. Poslední večerní autobus přivezl pár unavených lidí, a když otevřel dveře, světlo se vylilo ven na chodník a rozzářilo spáry na dlažbě. A mezi lidmi, znuděnými a vyčerpanými, stála...ona.

Kristián zastavil, obrazy létaly hlavou jako mouchy, odporné a vlezlé. Šílené. Zachytil se oprýskané zdi, sklouzl na chodník, a mokrý asfalt byl to poslední na čem teď záleželo. Třásl se. "Zabiju je," vzlykal přes sevřené rty. "Myšlenky. Zabiju je všechny."

Stála mezi lidmi, stejně krásná, stejně zrzavá a stejně bezradná. Podívala se na šedivou clonu mraků nad nimi a zachumlala se do kabátu.
Prostě tam stála.
A Kristiánovo srdce se zastavilo. Vzpomínky na malou holčičku ve žlutých šatech bolely.
Ale tohle ne, něco bylo špatně, děsivě špatně. Tohle není možné. Ne. Greta je mrtvá, mrtvá a nic jí nevrátí zpátky, je mrtvá a je to jeho vina, jeho...

Kristián si zakryl uši, schoulil se do klubíčka na tvrdou zem, ponořený ve stínu. "Moje vina."
Ozvěna zašeptala na souhlas.

Otočila se, a její oči zasvítily. Klopýtla na rozbité silnici, přešla na druhou stranu ulice a vydala se k němu, a s každým krokem mu přišla zvláštnější a zvláštnější. Její vlasy byly zrzavé, ale jinak, víc divoce a ohnivě, a na drobném nose neměla souhvězdí hnědých pih. A potom, když se jejich oči setkaly, Kristián to konečně pochopil. Gabriela Vágnerová.
Gretina sestra, stejně vyděšená a stejně krásná.
Zapomněl myslet na to, že by měl ustoupit do stínů. Díval se na ní a nedokázal odtrhnout oči.
"...Kristiáne?" vyslovila jeho jméno téměř se strachem.
"Jsi to ty? Neviděla jsem tě roky...potom, co Gretu...nikdo tě neviděl..."
Kristián nedokázal říct jediné slovo. Nedokázal utéct. Nedokázal se pohnout. Nechal jí přijít blíž k němu, a opájel se její přítomností. Byla tak podobná Grétce, holčičce ve žlutých šatech, tak moc podobná...jako by jeho nejkrásnější sny a zároveň nejhorší noční můry oživly v jediné osobě.
Matně si uvědomoval, že Gabriela pořád mluví.
"...a pak jsem se přestěhovala sem, a nenapadlo mě, že tu potkám zrovna tebe. Všichni tě hledají, Kristiáne. Proč jsi utekl? Potom, co se stalo Grétce. Proč jsi nic neřekl, musel...musel jsi tam..." její zvonivý hlas pomalu utichal. Stála a sledovala ho, a on sledoval ji.
Kristián byl zmatený.
Něco uvnitř něj se změnilo, rozpadlo a znovu složilo. Přistihl se, že si zarývá nehty do dlaně, bílé jako křída, a Gabriela tam pořád stála, tak blízko...Kristián musel. Prostě musel, nezáleželo na ničem jiném. Hlas v jeho hlavě se rozesmál, smál se a smál, šíleně, zvráceně, hladově.
A Kristián udělal krok vpřed, přitlačil Gabrielu do stínu, třesoucí se rukou jí zacpal pusu a druhou stiskl odhalený krk, bledý a zářící.
Bránila se, přidušeně sténala Kristiánovi do dlaně. Nějak se dostali na zem, seděl na ní, nevnímal šrábance a kopání, a pevně svíral její krk, tak neskutečně porcelánově bílý a svádějící.
Ještě chvíli bojovala. Ještě chvíli-a pak se její tělo naposledy vzepjalo a sklouzlo na tvrdý asfalt.
Začalo pršet.

Kristián ležel na zemi a bylo mu špatně, neuvěřitelně špatně. Snažil se zvracet, ale nešlo to, jen se dávil na prázdno a nakonec se prudce rozkašlal. Otřel si pusu a nechal přitom na obličeji krvavé šmouhy.

Gabriela Vágnerová ležela na zemi, nádherná a rozlámaná.
Kristián se usmíval a z očí mu tekly slzy, jedna za druhou.
Hlas v jeho hlavě slastně šeptal.
Klekl si k ní, z bledých prstů opatrně vzal kabelku a vybral peníze, klíče a doklady.
Svlékl jí z kabátu, plynulým pohybem roztrhl puntíkaté šaty a odhalil bílou hruď, nechal na ní dopadat dešťové kapky a sledoval jí.
Pořád to nebylo dost.
A tak vzal nůž, nechal čepel roztančit se po kůži, proniknout masem a odhalit vnitřnosti. Tak opojné. Tak bláznivé.
Myslel na Gretu, na její vyděšené oči a zrzavé vlasy rozprostřené v trávě.
Myslel na slib, že zůstanou navždy spolu, naivní slib věrnosti.
Déšť dopadal na obnažené tělo, obnažené na kost, mísil se s krví.
Louže se barvily na rudo.

Kristián plakal. Chvěl se v křeči, dřel si dlaně o dlažbu, aby z nich dostal poslední stopy krve.
Jenže ty ruce už nikdy nebudou čisté, už ne.
Plakal několik hodin, než mu došly slzy a chlad ho ukolébal ke spánku.
A nejspíš jen pro oči Gabriely Vágnerové dnes vyšly hvězdy.

Zvrácenost: Tobias Nietzsche

2. dubna 2014 v 13:21 | A. |  Povídky a zmatená poezie
1. září 1997

Vzduch voněl ránem. Kristián otevřel oči, veselý a nadšený novým dnem-což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, že se probral ve čtyři ráno po pár hodinách spánku na nepohodlné lavičce.
Tráva se leskla kapkami nočního deště, vlahého mrholení, které ochlazovalo vyschlou zem.
Kristiánovi se za krk dostalo vlhko a otřepal se jako pes. Psy měl rád. Vzpomínal si, že když byl malý, dostal štěně.
Přejelo ho auto, to štěně, ne jeho, on stál na kraji silnice a díval se zvědavýma, černýma očima.
Když si teď z vlasů vyklepával vodu, myslel na psí tělíčko ležící na silnici. Dlouho nechápal, proč prostě nevyskočí, nevytřepe si z kožichu krev a nepřiběhne se s ním pomazlit. Zkoušel to-ale štěněčí srst byla moc vlhká a pejsek mu vyklouzl z náručí, rozpadl se na kusy jemu pod rukama. Od té doby už vlastní zvíře mít nesměl.
Bylo ráno a slunce začínalo svítit. Kristián se pořád usmíval, bylo mu hezky a cítil se v bezpečí. Chvíli jen tak seděl, nechával se pohltit prvními nesmělými paprsky a možná by znovu usnul, kdyby ho nevyrušili kroky. Naučeným pohybem si přes hlavu přetáhl kapuci, zkontroloval věci v kapsách-blok, provaz, pistole ukradená Dominike z kabelky, nůž- a zmizel tak rychle, jako kapky deště před sluncem.

Tohle místo měl rád.
Byla to malá vesnice kousek od města, kde stačilo přejít les a člověk se dostal až k dálnici.
Ideální místo pro někoho, kdo se snaží předstírat vlastní neexistenci.
Jenže tu dnes byl přesně měsíc a to bylo dlouho, nebezpečně dlouho. A tak Kristián strávil odpoledne listováním v telefonním seznamu a vybíráním nejmenší a nejzapadlejší taxislužby. Jízda taxíkem měla své přednosti-spoustu předností. Taxikáři se nikdy neptají.
A to bylo přinejmenším výhodné.
Objednal si auto k odpočívadlu za lesem, na přesné poledne. Cesta byla příjemná a zabrala mu něco přes půl hodiny-dalších deset minut pak strávil slastným čvachtáním rozpraskaných nohou v lesním jezírku.
Když se dostal k odpočívadlu, slunce bylo vysoko na obloze a silnice voněla horkým asfaltem.

Auto stálo u chodníku, žluté s oprýskanými dveřmi.
Kristián si stáhl kapuci hlouběji do čela a poklepal na okénko.
Řidič byl starý a vyzáblý, s vlasy protkanými šedivou a zapadlýma, upřenýma očima.
Líně stáhl sklo a vyplivl před Kristiána chuchvalec slin.
"Dobrý den," pozdravil Kristián zdvořile.
"Dobrý. Bude to kam?"
"Jeďte rovně, já vám potom ukážu."
Řidič si ho přeměřil prázdným pohledem a s vlídným cvaknutím otevřel dveře.
Kristián nastoupil na přední sedadlo. Zevnitř bylo auto odporné.
Potah sedaček dávno roztrhaný a špinavý od věcí, o kterých se normálním lidem nechtělo ani zbytečně přemýšlet. Mastné skvrny na skle, rádio vytržené a znovu nedbale přilepené izolepou.
Bylo nějak zvráceně patřičné, aby pro Kristiána přijelo zrovna tohle auto, rezavé a špinavé jako jeho myšlenky.
Řidičova ruka s kostnatými prsty otočila klíčem v zapalování a auto se sténáním vycouvalo na silnici.
Venku svítilo slunce a lidé se smáli, ale zašpiněné sklo dovnitř nepustilo jediný paprsek. Jako by tohle auto bylo předurčené k mrazivému, nekonečnému osamění.
Kristián bezděčně bubnoval bledými prsty na sklo a pozoroval svého řidiče.
Byl hodně vysoký a na tváři neměl ani náznak vousů, a jeho holá tvář vypadala nějak nepatřičně dětsky a nevinně. Podle průkazu na palubní desce se jmenoval Tobias Nietzsche.

Na skle byla přilepená fotografie malé holčičky s copánky.
Řidič si všiml Kristiánova pohledu a usmál se úsměvem ostrým jako nůž, a v jeho očích bylo něco šíleného.
Kristián měl talent na odhadování lidí. A zatímco silnice za okny ubíhala, v Kristiánově hlavě se rodily obrazy, Nietzscheho kostnaté ruce, hladící drobné dívčí rameno bílé jako sníh. Děvčátko z fotografie, copánky rozhozené na polštáři, a jeho hladkou tvář zabořenou v dětském klíně, vzlyky a přidušené chroptivé sténání.
Kristián se otřásl.
Nietzsche se pousmál, stáhl okénko a uplivl si.
Hlas v Kristiánově hlavě se probudil a začal šeptat.
Dávno sjeli z dálnice na klikatou, rozbitou silnici, a všude okolo nich kvetly vlčí máky.
"Zastavte. Tady to stačí."
Tobias Nietzsche s nezájmem pokrčil rameny, uhladil si mastné vlasy a začal počítat peníze.
Kristián beze slova sáhl do kapsy.
Nietzsche se otočil, aby mohl znovu plivnout na horkou silnici.
Hlas v Kristiánově hlavě vzrušeně poskočil.
Pistole se mu v ruce objevila tak nějak sama od sebe.
Všechno se stalo rychle. Rána, kolem se rozlila krev, tisíce a tisíce kapek krve, a Kristián prudce oddechoval a bál se pohnout, cítil, jak mu z tváře stékají kapky a cítil jejich železitou chuť na rtech.
Z Nietzscheho obličeje nezbylo skoro nic. Jedno vodnaté oko ho sledovalo z rudé, masité břečky, spojeno s obličejem jen tenkým vyhřezlým nervem, a ústa byla otevřená dokořán. Krev v nich bublala jako rudá pěna smíchaná se slinami. Celé přední sklo jí bylo pokryté, jasně červenou a hustou krví, kusy kůže a mozku pomalu stékaly dolů, a děvčátko s copánky se dívalo z fotografie.
Kristián otevřel dveře a vyšel ven.
Chvíli stál na liduprázdné silnici a sledoval špinavé auto.
"Bůh je mrtev," zašeptal tiše.
"Bůh zůstane mrtvý. A my ho zabili."
Usmál se a pečlivě otřel z tváře krev. Potom se vrátil do auta, vybral pokladnu a obsah kapes mrtvého.
Jemně zavřel dveře.
Utekl přes pole a Tobias Nietzsche se za ním díval s očima potopenýma ve vlastní krvi, možná ještě chvíli živý.
A dívka s copánky se usmívala.

Zvrácenost: Dominike

2. dubna 2014 v 13:19 | A. |  Povídky a zmatená poezie
22.prosince 1993

Kristiánovi byla zima. Už potřetí za noc se probudil se ztuhlýma rukama, vyrušen ze spaní drkotáním vlastních zubů.
Otráveně se převrátil na druhý bok, přetáhl si kapuci přes hlavu a chvíli se pokoušel usnout, než mu došlo, že je protivně a naprosto definitivně vzhůru. Zvedl se, zatřásl přerostlými vlasy a vyklepal z nich pár ztracených sněhových vloček.
Posbíral těch pár věcí co měl-provázek, zapalovač, blok s okousanou tužkou a prázdnou lahev-nacpal je do kapes a vydal se na průzkum, aby něčím zaplnil další probdělou noc.
A někdy tou dobou prošla ve vedlejší ulici Dominike.
Vysokými podpatky, tak vysokými, že na nich večer už stěží dokázala jít, rozvířila špínu chodníku a noční vzduch zhoustl její vůní, těžkou a exotickou. Dominike byla hispánka, vysoká a štíhlá, s černými loknami až k pasu.
Došla pod kužel lampy a zastavila se, aby si upravila makeup-spíš jen tak ze zvyku, protože v práci skočila před hodinou a neměla pro koho se zkrášlovat. Vytáhla zrcátko a vykřikla.

Kristián se zjevil jako duch, usmál se unavenýma očima a Dominike si obezřetně přitáhla červenou kabelku blíž k tělu.
"Co chceš? Nemám peníze."
Kristián se zastavil.
Dominike chvíli přemýšlela. Kristián byl vytáhlý a hubený, v obličeji nevypadal starší než na třináct.
"Měl bys být doma."
"Nemám domov."
Dominike sklopila oči.
"Jak se jmenuješ?"
"Kristián. Neměla bys chodit po tmě sama."
Na tváři se jí objevil letmý úsměv, smutný jako dnešní noc.
"Pracuju v noci, víš? A jmenuju se...říkají mi Dominike."
Kristián jí podal ruku a Dominike jí s mrknutím silně nalíčených řas stiskla. Prsty měla nalakované jasně rudým lakem a její hnědá pleť se ve tmě ztrácela.

Lampa nad nimi několikrát zablikala a po pár minutách zhasla, aby pohřbila ulici v neprostupné tmě. Dominike znovu chytla Kristiána za ruku a oba se svezli na studenou zem, vysoká dívka v kožené sukni a malý kluk v odrbané mikině.
Chvíli seděli ve tmě, a pak začala Dominike povídat, spíš jen tak pro sebe, a dlouhými prsty přitom roztahovala oko na punčoše.
Sama nevěděla, proč mluví. Možná potřebovala něčím vyplnit mlčení.
Vyprávěla dlouho, o rodičích, které nepoznala, o dětském domově, mokrých prostěradlech a křiku, o vůni cigaret a prvním útěku. Chvíle protoulané ulicemi, momenty volnosti, než jí znovu zavřeli za zamřížované okno. A potom osmnácté narozeniny, svoboda a bezradnost. Přespávání na lavičkách v parku. Smrad benzínu, a první noc proplakaná hlady.
A potom první nabídky, zděšení a zoufalství. Nemožnost volby.
První zákazník, odpor a sametová bankovka, zářící v dlani.
Dominike mluvila a mluvila, a Kristián poslouchal. Byla noc-a v noci je dovolno spoustu věcí, protože noc je jen kus nereálna mezi večerem a ránem.
A tak Dominike seděla vedle cizího kluka a plakala znechucením a strachem, studené slzy smývaly z tváře líčidla, parfém pomalu vyprchal a na chodníku najednou sedělo dítě, předčasně dospělá holka v roztrhaných punčochách, s oteklýma nohama a popraskaným lakem na zlámaných nehtech.
Kristián seděl a poslouchal, pozorně. Každé slovo si zapisoval do paměti. A když Dominike usnula vedle něj, vyčerpaná k smrti všemi zákazníky, které přinesla dnešní noc, vyčerpaná životem a vnitřním pláčem, Kristián vstal a jemně jí uhladil rozcuchané prameny vlasů, nespoutaně padající do očí.
"Dobrou noc," zašeptal něžně.

Zavřel oči.
Vzduch voněl nocí.
A v noci je dovoleno tak moc...
Vždycky věděl, že noc je něčím jiná. Osvobozuje. Ukrývá. Neptá se.
Možná proto se hlas v Kristiánově hlavě objevoval se soumrakem.
Dominike nestihla vykřiknout.
Rychlým pohybem, tak rychlým, že by ho nedokázal zastavit ani on sám, jí dupl na odhalený krk a se zavřenýma očima tiskl nohu k dlažbě, dokud se neozvalo odporně hlasité prasknutí. Poslepu sebral červenou kabelku ze škubajících se prstů, vrávoravě se otočil, hlavně neotvírat oči, nic se nestalo, nic, dokud neotevřeš oči. Tma je milosrdná. To co nevidíš, neexistuje.
S ránem byla ulice prázdná.
Dominike by doma stejně nikdo nečekal.
A hlas v jeho hlavě se smál a smál.

Zvrácenost: Greta Vágnerová

2. dubna 2014 v 13:15 | A. |  Povídky a zmatená poezie
12.července 1990

"Navždycky?"
"Navždycky. Přísahám."

Byl vlahý podvečer. Zrzavá holčička si lehla do trávy, a kadeře prozářené zapadajícím sluncem jí nakreslily nad hlavou svatozář.
Kristián seděl vedle ní a pozoroval berušku, která mu zmateně běhala po dlani.
"Grétko?"
Líně se k němu otočila, s očima zavřenýma.
Beruška vzlétla a Kristián jí sledoval, dokud nezmizela v mracích.
"Vezmeš si mě? Jednou, až budeme velcí. Chtěla bys?"
Otevřela jedno oko a zamrkala dlouhými řasami.
Usmála se.
"Když mě chytíš, možná."
Vyskočila na nohy, kanárkově žluté šaty se roztančily a oba běželi z kopce jako o závod. Bylo to opojné, a nálada letního večera byla sladká jako med. Vítr jim křičel do uší, mokrá tráva hladila bosá chodidla, a potom jeden z nich zakopl a strhl toho druhého do vysoké trávy, kde skončili zamotaní a rozesmátí, s tvářemi červenými jako krev. Ještě chvíli se smáli, a když slunce zapadlo za obzor, jejich prsty se opatrně propletly v naivní dětské přísaze věrnosti.
Navždycky.

Ani jednomu se nechtělo domů.
A tak seděli vedle sebe na trávě, Greta pozorovala hvězdy a Kristián si hrál s uvolněnou plaňkou z rozbitého plotu.
Kreslil do hlíny jejich iniciály, znovu s znovu, dokud nebyla tráva kolem dokonale rozrytá.
"Grétko, napadlo tě někdy, jaké to je, být...mrtvý? Úplně mrtvý. Víš, nic necítit, nic nevidět a neslyšet, prostě jen ležet a neexistovat."
V jejím úsměvu bylo najednou něco trochu vyděšeného.
"Ne...proč to říkáš? Je to ošklivé. Nemluv o tom. Bojím se."
Kristián jí jemně pohladil po studené dlani. Uhnula a jeho prsty sklouzly do trávy, zbytečné a nechtěné.
"No tak, nebuď jako malá. Je to úžasný, tebe to nenapadlo? Dokázat tak zjistit, jaké to je, nebylo by to prima?"
Jeho oči vzrušeně zářily ve tmě, jako dvě zbloudilé hvězdy, spalující stébla trávy na popel.
Greta se přestala usmívat.
"Nech toho, Kristiáne. Jsi zlý."
Její hlas prořízl ticho jako nůž, a ta slova bolela.
"Ty jsi zlá. Malá vyděšená holka. Abys věděla, tebe si nikdy nevezmu, slyšíš? Nikdy!"
Pohodila hlavou a jeden ztracený zrzavý pramen jí spadl do očí.
"Tak ať! Stejně bych tě nechtěla."
Její hlas zněl trochu vzdáleně a podivně nereálně.
Vzduch se ochladil.
Kristiánova bílá kůže se v měsíčním světle zdála ještě bledší.
A svět se zatočil, jednou, dvakrát, záře hvězd byla moc intenzivní a pálila do očí. Greta mlčela a to mlčení bylo nějak zvláštně definitivní.
Mraky se roztrhly a pustily na louku pár měsíčních paprsků-a Kristiánovy dlaně byly v jejich světle zbarvené do ruda.
Stejně jako žluté šaty s bílými knoflíky, skrývající drobné tělo s vyděšenýma očima, které sledovaly jedinou věc, na které v tu chvíli záleželo.
Plaňku z plotu, zaraženou hluboko, hluboko do masa, a červenou skvrnu rozlévající se kolem.
"Grétko?"
Kristiánův hlas se třásl. Do spánků mu bušila krev a tělem projela vlna odporu, hnusně bolestivého znechucení a ledově chladného strachu.
A její oči se dívaly, vyčítavě a překvapeně, rty se hýbaly, ale nic nedokázalo přerušit to ticho, mrtvolné a nekonečné a děsivě hlasité ticho.
"Grétko...Grétko?"
Slova létala nocí jako světlušky.
"Grétko. To jsem nechtěl, slibuju, nechtěl..."
Chvějícími se prsty jí bezmyšlenkovitě hladil po tvářích.
"Prosím, prosím, nic se nestalo...Grétko. Neboj se, prosím. Nic se nestalo. Je to dobré. Byla to hra...jen hra, prosím, slibuju...slibuju..."
S pramínkem krve, který jí vytekl z úst, se jeho žaludek prudce obrátil a Kristián zvracel a zvracel až do chvíle, kdy se jen naprázdno dávil a z očí mu tekly slzy. Mohlo to trvat hodiny, celou noc nebo pár minut, na tom nezáleželo. Čas se zastavil s tlukotem jejího srdce-a až potom si Kristián uvědomil, jak hlasitý ten drobný zvuk byl. Jak podstatný. Jak samozřejmý.

Než se noc přehoupla v ráno, na louce už nebylo nic živého. Kristián běžel a běžel s bosýma nohama rozedranýma do krve, a už nikdy se nevrátil.
Dnešní nocí skončilo jeho dětství. Tak zoufale krátké.
Grétčiny žluté šaty ho pronásledovaly ve snech, sukně se točila do rytmu jejich zvonivého smíchu, dokud na látku nedopadla první červená kapka.
Svět se převrátil a zbláznil.
Nic už nebylo stejné.
A hlas v Kristiánově hlavě se rozesmál.