Figuríny

24. března 2014 v 18:25 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Anastázie velmi pečlivě kladla nohu před nohu, krok za krokem, a sledovala figuríny ve výkladních skříních. Velká, podivně barevná torza lidí, vedle celých postav s mrtvým obličejem a zkroucenýma, vyhublýma nohama. Některé byly bezhlavé, spousta z nich se usmívala děsivě bezvýrazným úsměvem, a všechny vypadaly tak...prázdně.
Šťastně. Bez myšlenek a bez názoru, zaujaté jen vlastním ideálem dokonalosti.
Anastázie pozorovala svůj odraz ve skle výlohy, a její vlastní tělo plující mezi figurínami se najednou zdálo nějak nepatřičné. Moc velké a moc skutečné, a Anastázii najednou napadlo, jestli vůbec ještě dokáže být šťastná.
Přišlo to najednou a bez ptaní, myšlenky černé jako havrani prorazily lebkou a skryly se hluboko v mozku, usídlily se v tmavých chodbách a začaly křičet.
Štěstí.
Je zvláštní, jak neuchopitelné a pomíjivé je, jak moc je závislé na životech druhých, a jak dokáže ublížit víc než sebeostřejší nůž. Ukolébá člověka v pocitu blažené jistoty, utopí ho v radosti husté a zlaté jako med-a s ránem je pryč, zmizí tiše a beze stopy, nechá jen vzpomínky na včerejšek zalitý sluncem. Nikdo neví proč.
Anastázie by dala cokoliv za schopnost zastavit čas.
Nebo ho přetočit o pár minut zpátky, do chvíle v jeho náručí, zapomenout na havraní křik a na neurčitý a neodbytný pocit, že je něco špatně.
Někde je něco špatně.
Anastáziin život byl tímhle pocitem protkaný, od začátku do konce. Dusil jí. Stačila malá chyba-někdy jen jediné slovo neobratně a nerozvážně visící ve vzduchu. A její pečlivě postavený svět se hroutil.
Nevěděla co dělat, a to bylo protivné.
Šla a šla, v hlavě křičeli havrani, myšlenky létaly zběsile hlavou, bylo jich tolik, neuchopitelných a nesmyslných, a někde...
Někde bylo něco špatně.
Nevěděla co a ta nejistota jí zabíjela. Anastázie čekala na život.
Na ten správný život z amerických filmů, kdy nejvetší starost dělá barva šatů na maturitní ples, večery se tráví venku s perfektními přáteli a perfektní rodinou, a každou noc usínáte s úsměvem.
Anastáziin svět, oproti tomu, obsahoval daleko bohatší duševní život plný bolestivých přecitlivělých emocí a naprosto nulové sociální schopnosti. A pak tu byl on. On, který byl učebnicový příklad chlapce z amerického filmu. Proč by chtěl zrovna ji, s nervozitou okousanými nehty a havraním křikem v hlavě. Proč...
Anastázie byla zmatená.
Figuríny za sklem se na ní usmívaly prázdným úsměvem.
Otočila se a odešla.
Byla unavená. A v hlavě se míchala podivná směs neskutečného štěstí, vděčnosti, lásky a havraního peří.
Jen nemyslet na to, jak ostré jsou hrany rozbitého skla, vraždící její odraz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama