Březen 2014

Figuríny

24. března 2014 v 18:25 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Anastázie velmi pečlivě kladla nohu před nohu, krok za krokem, a sledovala figuríny ve výkladních skříních. Velká, podivně barevná torza lidí, vedle celých postav s mrtvým obličejem a zkroucenýma, vyhublýma nohama. Některé byly bezhlavé, spousta z nich se usmívala děsivě bezvýrazným úsměvem, a všechny vypadaly tak...prázdně.
Šťastně. Bez myšlenek a bez názoru, zaujaté jen vlastním ideálem dokonalosti.
Anastázie pozorovala svůj odraz ve skle výlohy, a její vlastní tělo plující mezi figurínami se najednou zdálo nějak nepatřičné. Moc velké a moc skutečné, a Anastázii najednou napadlo, jestli vůbec ještě dokáže být šťastná.
Přišlo to najednou a bez ptaní, myšlenky černé jako havrani prorazily lebkou a skryly se hluboko v mozku, usídlily se v tmavých chodbách a začaly křičet.
Štěstí.
Je zvláštní, jak neuchopitelné a pomíjivé je, jak moc je závislé na životech druhých, a jak dokáže ublížit víc než sebeostřejší nůž. Ukolébá člověka v pocitu blažené jistoty, utopí ho v radosti husté a zlaté jako med-a s ránem je pryč, zmizí tiše a beze stopy, nechá jen vzpomínky na včerejšek zalitý sluncem. Nikdo neví proč.
Anastázie by dala cokoliv za schopnost zastavit čas.
Nebo ho přetočit o pár minut zpátky, do chvíle v jeho náručí, zapomenout na havraní křik a na neurčitý a neodbytný pocit, že je něco špatně.
Někde je něco špatně.
Anastáziin život byl tímhle pocitem protkaný, od začátku do konce. Dusil jí. Stačila malá chyba-někdy jen jediné slovo neobratně a nerozvážně visící ve vzduchu. A její pečlivě postavený svět se hroutil.
Nevěděla co dělat, a to bylo protivné.
Šla a šla, v hlavě křičeli havrani, myšlenky létaly zběsile hlavou, bylo jich tolik, neuchopitelných a nesmyslných, a někde...
Někde bylo něco špatně.
Nevěděla co a ta nejistota jí zabíjela. Anastázie čekala na život.
Na ten správný život z amerických filmů, kdy nejvetší starost dělá barva šatů na maturitní ples, večery se tráví venku s perfektními přáteli a perfektní rodinou, a každou noc usínáte s úsměvem.
Anastáziin svět, oproti tomu, obsahoval daleko bohatší duševní život plný bolestivých přecitlivělých emocí a naprosto nulové sociální schopnosti. A pak tu byl on. On, který byl učebnicový příklad chlapce z amerického filmu. Proč by chtěl zrovna ji, s nervozitou okousanými nehty a havraním křikem v hlavě. Proč...
Anastázie byla zmatená.
Figuríny za sklem se na ní usmívaly prázdným úsměvem.
Otočila se a odešla.
Byla unavená. A v hlavě se míchala podivná směs neskutečného štěstí, vděčnosti, lásky a havraního peří.
Jen nemyslet na to, jak ostré jsou hrany rozbitého skla, vraždící její odraz.