Sníh

18. února 2014 v 11:20 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Sněžilo.
Na tom by nakonec nebylo nic neobvyklého, protože byl leden, kýčovitý a mrazivý, a člověk by tak nějak očekával, že bude sněžit. Jenže tohle byl zvláštní sníh. Nikdo nevěděl proč, ale každý to cítil - byl to z nějakého důvodu ten nejvíc zvláštní sníh, který kdy viděli.

Možná to byla ta barva - víc šedá než bílá, zaprášená jako krajka na svatebních šatech někoho mrtvého.

Tenhle sníh byl jiný. Nepadal pomalu a rozvážně a nepoletoval vzduchem s dostatečnou elegancí, žádné klasické zimní divadlo - letošní sníh tu prostě byl. Lidé byli tak trochu zklamaní.
Napadal pravděpodobně přes noc, na zemi se smísil s bahnem a prachem a té studené, šedohnědé bílé bylo prostě nějak nepatřičně moc. Nikdo nechodil sáňkovat-kopce byly moc zmrzlé, mlha byla moc nepraktická a dole pod kopcem se tvořily kouřově šedé závěje.

Sněžilo.
Dny byly smutné a studené, noci plné sněhových bouří a mlha byla pořád víc protivná.
Sněžilo celé dny, ty se pomalu slévaly v týdny a týdny v měsíce. Sníh nepřestával.
Nabíral na intenzitě a byl každý den špinavější a šedivější.
Lidé se začali bát. Nikdo nechodil na procházky, cesty zapadly a stejně se nikomu nechtělo ven.
A sníh nepřestával padat.

Dny se krátily, vzduchem proudila znuděná melancholie a pak si najednou někdo všiml, že lidí ubylo.
Přišly statistiky, pár zmatených reportáží, strach postupně rostl a stal se téměř hmatatelným.
Všichni se začali pečlivěji zamykat a byli vyzváni, aby zachovali klid.
Postupem času si lidé na mizící sousedy začali zvykat. Bylo to zvláštní, ale nedalo se nic dělat.
Snad jen přidat pár zámků na dveře.

Nové metry závějí objímaly nové mrtvoly.

Nakonec si nikdo nevzpomínal na město bez sněhu, na zelenou trávu a barevné ploty a slunečnice a řeku.
Byla tu jen všudypřítomná šedivá smíchaná s bahnem a krví.

Lidé se pomalu učili, jak s tím žít.
Jenže sníh byl chytřejší - pronikal dál a dál, tiše mezerou pod dveřmi, naplnil předsíně a než ho někdo stačil zastavit, přes noc se vplížil do dětských pokojů.

Ráno už nebyly žádné děti a sněhu přibylo.

Zima si vybírala svou daň.

Během několika týdnů pohřbila většinu města.
Poslední dům, který vydržel, stál na nejvyšším kopci za městem, tam, kde se dřív sáňkovalo.
Vyděšení lidé ho naplnili až po střechu.
Občas někoho napadlo vyjít ven, nahý se položit do zamrzlých závějí, a zemřít potichu se zády rozedřenými do krve. Všechno se zdálo být snesitelnější než další noc a nové metry sněhu.

Těla nikdo neuklízel, ležela na kopci a za pár hodin je přikryla nová závěj.
Už dobrých pár dní nikdo nepromluvil - zbytek lidí seděl tiše před krbem a zíral z okna.
Hlad útočil čím dál častěji, a tak některá těla ani nestihla vychladnout.
Bylo to přirozené. Trochu zvláštní, ale nedalo se nic dělat.
Za měsíc už nebyl naživu nikdo.


A sníh už nikdy neroztál.
Padal a padal, odpornější, starší a chytřejší.
Dokud nepohltil slunce,
a pak už zůstala jen šedivá tma.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 V.F. V.F. | 18. února 2014 v 15:36 | Reagovat

A tak svět zanikl a bolest zmizela, protože nebyl nikdo, kdo by trpěl.
Tvé povídky mají srdce, proto je mám ráda. :D

2 A. A. | 6. března 2014 v 11:44 | Reagovat

[1]: Děkuji, tvůj komentář mi udělal radost. :)

3 V.F. V.F. | 16. března 2014 v 18:40 | Reagovat

to jsem ráda. Piš dál. Máš talent a byla by škoda jej nevyužít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama