Pohřbený vůní hlíny

14. února 2014 v 12:49 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Kristiánovy světlé vlasy létaly zmateně v chladném nočním vzduchu. V autě byl cítit déšť padající otevřenou střechou, promáčené sedačky a alkohol a nepříjemná vůně mokré země, která byla všude. Pod nehty. Na tvářích. V očích. Na jejích roztrhaných šatech a nahých nohou.
Kristián byl pohřbený vůní hlíny.
Ve vlastním autě, na silnici, rukama křečovitě svírající volant. Na přední sklo dopadaly kapky a on se snažil vnímat jejich pravidelnost.
Jedna kapka. Druhá. Třetí.
Na zadním sedadle se ozvalo zasténání.
Čtvrtá kapka. Pátá. Neotáčet se.
Zašeptání, tiché, tak tiché, že mohl předstírat, že ho ztratil v šumění vzduchu a deště.
Šestá, sedmá, osmá. Poslední slovo už Kristián řekl nahlas.
Přehlušit déšť a pláč za zády.
Už to nebude dlouho trvat.
Snažil se nevnímat šeptaná slova, vytékajících z rudých rtů spolu s pramínky karmínové krve.
Rty, které dokázal líbat hodiny a hodiny. Rty, které se dokázaly smát tak, že na světě v tu chvíli nebylo nic krásnějšího.
Pláč na zadním sedadle slábl s každou kapkou deště a krve opouštějící její tělo a vsakující se do sedačky.
S každou kapkou se ona vytrácela a Kristián s ní.
Už nemluvila. Jen se třásla, a její bledé tělo svítilo v černé tmě.
Kristián pustil volant a otočil se.
Vzal její štíhlou ruku do svých, stiskl jí vší silou, kterou v sobě našel.
Držím. Nepustím.
S bosou nohou na pedálu. Oba páry očí zalité slzami.
Auto tančilo silnicí a désť padal a padal.
Devátá kapka. Desátá.
A jejich krev se na podlaze auta potěšeně slila v jednu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama