Neonové noci

11. února 2014 v 11:59 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Autobus.
Výhružně zářící, obrovský, oslepující, naplněný k prasknutí nečím s vyděšenou maskou lidí, bez očí, bez výrazu, bez života, bez dechu...
Bez dechu. Nádech a výdech.

Snadná věc, na kterou se soustředit, když se člověk rozpadá na kusy. Jediné skutečné. Jediné co zbylo. Nádech a výdech, znovu a znovu, a potom-jednou-skončíme s posledním výdechem. Nevyhnutelně nádherné. Nádherně nevyhnutelné. Zvrácené.
Autobus tančí po mokré silnici. Hladina za okny se zvedá, světla kreslí do kaluží, píšou dopisy, na rozloučenou. Abychom zapoměli na to, že všechno živé jednou zemře. Na to, že nic není skutečné, už ne. Nebo možná nikdy nebylo. Podsouvají nám západy slunce, rozkvetlé stromy, horká léta a romantické zimy, vůni silné kávy a kožených bot a starých knih. Chtějí abychom zapoměli na smrt, na temnotu, na slzy a na zoufalství, na život takový, jaký doopravdy je.

Přes den dokážeme žít. Oblečení v kostýmech tak těsných, že sotva můžeme dýchat, v masce která nám prorůstá kůží. Dny jsou bezpečné, ale potom?
Neonová noc, milosrdně tmavá, abychom si neviděli do tváří, zkroucených zlobou, odporných a prolhaných. Tma tak hustá, že nedokážeme pohlédnout sami sobě do očí a nemůžeme přečíst svoje hříchy, tajné touhy, zvrhlé, děsivé, kapky krve na bělostných pažích, na víčkách tak studených a nehybných, tak mrtvých, jak mrtvé jen mohou malé děti být.
Každý máme svá děsivá tajemství. Někde hluboko. A oni se objeví, naši démoni, jednou, a zničí nás, pozřou zevnitř, rozloží na kousky a složí nás podle svých zkažených ideálů. A budeme jiní. Nebezpeční. Prozřeme...abychom našli jen jiný výraz pro šílenství. Možná lepší. Rozhodně výstižnější.

Pořád věřím, že člověk se naučil psát, aby dokázal vybojovat vládu nad vlastní myslí. Vtisknout myšlenky papíru, přikrášlit ošklivé, opsat selhání ušlechtilými důvody.
Píšeme abychom žili...
A neonové noci jsou delší a delší. Jednou nás pohltí, změní a vyzvrátí.
Žijeme.
Poslepováni dohromady, tisíckrát spravení a znovu rozbití, každý den, každé ráno znovu a znovu.
S neony pod tenkou kůží, bledou a křehkou jako motýlí křídla.
Žijeme.
Jak dlouho ještě?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama