Únor 2014

Sníh

18. února 2014 v 11:20 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Sněžilo.
Na tom by nakonec nebylo nic neobvyklého, protože byl leden, kýčovitý a mrazivý, a člověk by tak nějak očekával, že bude sněžit. Jenže tohle byl zvláštní sníh. Nikdo nevěděl proč, ale každý to cítil - byl to z nějakého důvodu ten nejvíc zvláštní sníh, který kdy viděli.

Možná to byla ta barva - víc šedá než bílá, zaprášená jako krajka na svatebních šatech někoho mrtvého.

Tenhle sníh byl jiný. Nepadal pomalu a rozvážně a nepoletoval vzduchem s dostatečnou elegancí, žádné klasické zimní divadlo - letošní sníh tu prostě byl. Lidé byli tak trochu zklamaní.
Napadal pravděpodobně přes noc, na zemi se smísil s bahnem a prachem a té studené, šedohnědé bílé bylo prostě nějak nepatřičně moc. Nikdo nechodil sáňkovat-kopce byly moc zmrzlé, mlha byla moc nepraktická a dole pod kopcem se tvořily kouřově šedé závěje.

Sněžilo.
Dny byly smutné a studené, noci plné sněhových bouří a mlha byla pořád víc protivná.
Sněžilo celé dny, ty se pomalu slévaly v týdny a týdny v měsíce. Sníh nepřestával.
Nabíral na intenzitě a byl každý den špinavější a šedivější.
Lidé se začali bát. Nikdo nechodil na procházky, cesty zapadly a stejně se nikomu nechtělo ven.
A sníh nepřestával padat.

Dny se krátily, vzduchem proudila znuděná melancholie a pak si najednou někdo všiml, že lidí ubylo.
Přišly statistiky, pár zmatených reportáží, strach postupně rostl a stal se téměř hmatatelným.
Všichni se začali pečlivěji zamykat a byli vyzváni, aby zachovali klid.
Postupem času si lidé na mizící sousedy začali zvykat. Bylo to zvláštní, ale nedalo se nic dělat.
Snad jen přidat pár zámků na dveře.

Nové metry závějí objímaly nové mrtvoly.

Nakonec si nikdo nevzpomínal na město bez sněhu, na zelenou trávu a barevné ploty a slunečnice a řeku.
Byla tu jen všudypřítomná šedivá smíchaná s bahnem a krví.

Lidé se pomalu učili, jak s tím žít.
Jenže sníh byl chytřejší - pronikal dál a dál, tiše mezerou pod dveřmi, naplnil předsíně a než ho někdo stačil zastavit, přes noc se vplížil do dětských pokojů.

Ráno už nebyly žádné děti a sněhu přibylo.

Zima si vybírala svou daň.

Během několika týdnů pohřbila většinu města.
Poslední dům, který vydržel, stál na nejvyšším kopci za městem, tam, kde se dřív sáňkovalo.
Vyděšení lidé ho naplnili až po střechu.
Občas někoho napadlo vyjít ven, nahý se položit do zamrzlých závějí, a zemřít potichu se zády rozedřenými do krve. Všechno se zdálo být snesitelnější než další noc a nové metry sněhu.

Těla nikdo neuklízel, ležela na kopci a za pár hodin je přikryla nová závěj.
Už dobrých pár dní nikdo nepromluvil - zbytek lidí seděl tiše před krbem a zíral z okna.
Hlad útočil čím dál častěji, a tak některá těla ani nestihla vychladnout.
Bylo to přirozené. Trochu zvláštní, ale nedalo se nic dělat.
Za měsíc už nebyl naživu nikdo.


A sníh už nikdy neroztál.
Padal a padal, odpornější, starší a chytřejší.
Dokud nepohltil slunce,
a pak už zůstala jen šedivá tma.

Pohřbený vůní hlíny

14. února 2014 v 12:49 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Kristiánovy světlé vlasy létaly zmateně v chladném nočním vzduchu. V autě byl cítit déšť padající otevřenou střechou, promáčené sedačky a alkohol a nepříjemná vůně mokré země, která byla všude. Pod nehty. Na tvářích. V očích. Na jejích roztrhaných šatech a nahých nohou.
Kristián byl pohřbený vůní hlíny.
Ve vlastním autě, na silnici, rukama křečovitě svírající volant. Na přední sklo dopadaly kapky a on se snažil vnímat jejich pravidelnost.
Jedna kapka. Druhá. Třetí.
Na zadním sedadle se ozvalo zasténání.
Čtvrtá kapka. Pátá. Neotáčet se.
Zašeptání, tiché, tak tiché, že mohl předstírat, že ho ztratil v šumění vzduchu a deště.
Šestá, sedmá, osmá. Poslední slovo už Kristián řekl nahlas.
Přehlušit déšť a pláč za zády.
Už to nebude dlouho trvat.
Snažil se nevnímat šeptaná slova, vytékajících z rudých rtů spolu s pramínky karmínové krve.
Rty, které dokázal líbat hodiny a hodiny. Rty, které se dokázaly smát tak, že na světě v tu chvíli nebylo nic krásnějšího.
Pláč na zadním sedadle slábl s každou kapkou deště a krve opouštějící její tělo a vsakující se do sedačky.
S každou kapkou se ona vytrácela a Kristián s ní.
Už nemluvila. Jen se třásla, a její bledé tělo svítilo v černé tmě.
Kristián pustil volant a otočil se.
Vzal její štíhlou ruku do svých, stiskl jí vší silou, kterou v sobě našel.
Držím. Nepustím.
S bosou nohou na pedálu. Oba páry očí zalité slzami.
Auto tančilo silnicí a désť padal a padal.
Devátá kapka. Desátá.
A jejich krev se na podlaze auta potěšeně slila v jednu.

Neonové noci

11. února 2014 v 11:59 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Autobus.
Výhružně zářící, obrovský, oslepující, naplněný k prasknutí nečím s vyděšenou maskou lidí, bez očí, bez výrazu, bez života, bez dechu...
Bez dechu. Nádech a výdech.

Snadná věc, na kterou se soustředit, když se člověk rozpadá na kusy. Jediné skutečné. Jediné co zbylo. Nádech a výdech, znovu a znovu, a potom-jednou-skončíme s posledním výdechem. Nevyhnutelně nádherné. Nádherně nevyhnutelné. Zvrácené.
Autobus tančí po mokré silnici. Hladina za okny se zvedá, světla kreslí do kaluží, píšou dopisy, na rozloučenou. Abychom zapoměli na to, že všechno živé jednou zemře. Na to, že nic není skutečné, už ne. Nebo možná nikdy nebylo. Podsouvají nám západy slunce, rozkvetlé stromy, horká léta a romantické zimy, vůni silné kávy a kožených bot a starých knih. Chtějí abychom zapoměli na smrt, na temnotu, na slzy a na zoufalství, na život takový, jaký doopravdy je.

Přes den dokážeme žít. Oblečení v kostýmech tak těsných, že sotva můžeme dýchat, v masce která nám prorůstá kůží. Dny jsou bezpečné, ale potom?
Neonová noc, milosrdně tmavá, abychom si neviděli do tváří, zkroucených zlobou, odporných a prolhaných. Tma tak hustá, že nedokážeme pohlédnout sami sobě do očí a nemůžeme přečíst svoje hříchy, tajné touhy, zvrhlé, děsivé, kapky krve na bělostných pažích, na víčkách tak studených a nehybných, tak mrtvých, jak mrtvé jen mohou malé děti být.
Každý máme svá děsivá tajemství. Někde hluboko. A oni se objeví, naši démoni, jednou, a zničí nás, pozřou zevnitř, rozloží na kousky a složí nás podle svých zkažených ideálů. A budeme jiní. Nebezpeční. Prozřeme...abychom našli jen jiný výraz pro šílenství. Možná lepší. Rozhodně výstižnější.

Pořád věřím, že člověk se naučil psát, aby dokázal vybojovat vládu nad vlastní myslí. Vtisknout myšlenky papíru, přikrášlit ošklivé, opsat selhání ušlechtilými důvody.
Píšeme abychom žili...
A neonové noci jsou delší a delší. Jednou nás pohltí, změní a vyzvrátí.
Žijeme.
Poslepováni dohromady, tisíckrát spravení a znovu rozbití, každý den, každé ráno znovu a znovu.
S neony pod tenkou kůží, bledou a křehkou jako motýlí křídla.
Žijeme.
Jak dlouho ještě?