Život a smrt princezny Hildegardy

24. ledna 2014 v 18:57 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Zvonek cinkavě optimistickým tónem prořízl ticho.
O několik sekund později se ke zvonění přidal chorál dětských hlasů, smích a křik, bouchání dveřmi a kroky na naleštěné podlaze.
Holčička v červených šatech s jahodami shodila nohy ze záchodového prkénka, neohrabaně si měkkým rukávem otřela obličej a vyklouzla na chodbu mezi davy spolužáků.
Bylo jí devět, měřila metr dvacet sedm a při poslední návštěvě přísné doktorky se sevřenými rty vážila přesně čtyřicet kilo. Tlustá Hilda, protože jinak jí nikdo neříkal, žila u babičky - přirozeně tedy nosila obrovské, háčkované a ošklivé šaty. Obvykle byly růžové, zelenohnědé nebo křiklavě červené, a na kapsy jim babička našívala Disneyho koloušky s velkýma očima, usměvavé ovoce a třpytivé poníky s barevnou hřívou. To, ve spojení s věčně zpoceným čelem, neschopností uběhnout více než půl metru a zarudlými tvářemi způsobovalo, že ačkoli první ze třídy nosila podprsenku, nikdo jí neměl rád.

Zatímco ostatní děti trávily přestávky na chodbách, honily se okolo květináčů, podrážely si nohy a kreslily na tabuli srdíčka a kosočtverce, Tlustá Hilda seděla na záchodě, mávala širokýma nohama v bílých punčoškách a plakala a plakala.
Takhle to bylo každý den už od první třídy.
Školní záchodky smrděly rok od roku hůř a Hilda si našla oblíbené místo v rohu na dlaždičkách.

A potom, jedno smutné odpoledne, se najednou objevila princezna Hildegarda.
Jen tak. V zrcadle. Prostě tam jednoho dne byla, usmála se na Hildu a ta vklouzla do princeznina útlého těla, jako by tam patřila odjakživa.
A celý její život se tak obrátil naruby.
V těle princezny Hildegardy mohla Tlustá Hilda dělat všechno, všechno, před čím se dřív schovávala.
Chodila po chodbách, cupitala drobnými krůčky ve stříbrných střevíčkách, rozdávala okouzlující úsměvy a vsakovala do sebe obdivné pohledy spolužáků, ne, celé školy, celého světa okolo ní, těch, kterým předtím nestála ani za nadávku.
A když zazvonilo, pohodila korunou dlouhých vlasů, usedla do lavice a byla šťastná.
Princezna Hildegarda s Tlustou Hildou choulící se někde v jejím štíhlém těle.
A dny plynuly dál.
Hilda už neplakala. Z babiččiny skříně si vypůjčila stříbrné střevíčky z tanečních a její staré svatební šaty, které na princeznině těle ožily a jejich zašlá krajka zbělala a rozsvítila se diamantovými nitkami.
A když skončila škola, princezna Hildegarda procházela městem, usmívala se a šaty za ní vlály.
Dny plynuly.
Dokud nepřišel patnáctý prosinec, a vánoční představení ve školní tělocvičně, nacpané dychtivými dětmi k prasknutí.
Samozřejmě, že princezna Hildegarda podala přihlášku jako první.
Doma před zrcadlem nacvičovala ladné kroky, točila se dokola a učila se tančit. Tanec byl pro princeznu Hildegardu najednou lehčí než chůze.
A tak přišel patnáctý prosinec.

Tři hodiny a deset minut.
V tělocvičně se nedalo skoro dýchat. Byla plná, plná dětí a plná učitelů a rodičů a přátel školy a těch, co šli okolo a zaujal je barevný plakát na dveřích.
Princezna Hildegarda stála za oponou a mezerou mezi dvěma pruhy karmínově rudé látky sledovala první vystoupení. Vlasy měla vyčesané nahoru, na plných rtech nános červené rtěnky a na pódiu právě zpívala tmavá dívenka vánoční koledu. Potlesk a uvedení dvou chlapců, kteří trochu rozechvěle zarecitovali říkanku o lesní studánce. A potom její jméno, reflektory, opona se rozhrnula a na princeznu Hildegardu se upřely stovky natěšených očí.
První takty její hudby.
První krok.
Otočka.
A další.
Sukně vlála a princezna Hildegarda na sobě cítila obdivné pohledy, usmála se přes rameno, další otočka, svůdné mrknutí, rychle, do rytmu, přesunout nohu víc doprava, otočka, přitáhnout levou nohu, kroužit po parketu a nechat se opíjet slávou a-
A stříbrný střevíček se zapíchl do dřevěných parket na pódiu, princezna se zakymácela, nohy se bolestivě zkroutily a ona spadla dolů, bílá sukně se kolem ní rozprostřela, hudba přestala hrát a chvíli bylo ticho.
Kéž by zůstalo napořád.
Jenže po několika nejistých minutách tělocvična explodovala smíchem.
A smích neustával. Přidávali se další a další pobavené hlasy, Hildegarda ležela na zemi a nevěřícně sledovala, jak se desítky dětí zvedají, aby na ní lépe viděly, ukazují si navzájem na pódium a smějí se a smějí a potom jí někdo z učitelů pomohl na nohy, stříbrný střevíček zůstal zaseknutý v podlaze a bosá princezna utekla za oponu, ven na chodbu, prvními dveřmi na záchod a zabouchnout...
A potom se Tlustá Hilda spatřila v zrcadle.
Nafouklé tváře zrudlé námahou s lesklými kapičkami potu, které rozmývaly rtěnku a kreslily jí po bradě červené šmouhy.
Rozcuchané jemné vlasy, lepící se na mokré čelo.
Silné tělo, nacpané v příliš malých zašedlých šatech tak, že skoro nemohla dýchat.
A nekončící smích, rozléhající se chodbou.
Ušlechtilé rysy princezny Hildegardy zmizely kdoví kam.
Tlustá Hilda nepřemýšlela. Měkkou, růžovou rukou vystřelila vpřed, zrcadlo se rozlétlo na tisíce kousků a obraz jejího kulatého, ošklivého a zpoceného obličeje praskl a rozsypal se.
Rozběhla se, uklouzla po střepech, znovu se zvedla a oddychujíc námahou doklopýtala na chodbu. A běžela a běžela, v uších jí burácel smích, a potom najednou stála v nejvyšším patře, opřela se o zábradlí, srdce jí zběsile tlouklo a dole pod schody na ní zamávala princeznina bledá, štíhlá ruka...
Když po několika sekundách dopadla Tlustá Hilda dolů, zbyl z ní jen tlustý kus masa v roztrhaných těsných šatech, ležící na louži karmínové krve, s vlasy divoce rozhozenými okolo mokrého obličeje.
Princezna Hildegarda jí vzala za ruku a jemně jí zvedla na nohy, pryč od jejího vlastního mrtvého těla.

A Tlustá Hilda se usmála, objala se s ní a vysoká štíhlá princezna roztočila tlustou holčičku dokola a dokola, tančily, nohama rozmazávaly pomalu zasychající krev a když se ozval první výkřik, na chodbě už nic živého nebylo.
Jen špinavé šaty na podlaze, červené a červené.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama