Žiletky ve vlasech

24. ledna 2014 v 19:11 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Anastázie běžela dlouhou, nekonečně dlouhou ulicí.
Bosýma nohama došlapovala na mokrý asfalt, noční košile za ní vlála a vlasy poletovaly kolem bledého obličeje.
Byla vyděšená.
Bolelo to.
Bolelo to!
A tak utíkala. Pryč a pryč a pryč, někam, kamkoli, jen se nemuset zastavovat, už nikdy.
Věděla, že kdyby se zastavila, třeba jen na pár minut, bolest jí dožene. Bolest a strach. Anastázie lapala po dechu, asfalt pod nohama nahradila mokrá hlína a ona do ní bořila prsty, klouzalo to, za nehty jí zůstávalo rozmáčené listí a tráva, a Anastázie běžela a běžela. Nebylo nic. Jen svištění větru v uších a milosrdná tma všude okolo. Tma ukrývající. Tma konejšící. Tma, která se neptá. Tma, která nebolí. Nic už nebude bolet. Jen klást nohu před nohu, rychleji a rychleji a rychleji, utéct, před ním, před sebou, před světem. Zmizet z reality. Smazat se. Neexistovat...
Tam někde daleko byl on a Anastázie se mu každým krokem vzdalovala víc a víc. Nebo přibližovala?
Možná každá její cesta vedla k němu, dříve nebo později.
Ale ona to tak nechtěla. Ten pocit bolel, tak strašně moc, a ona to neměla dovolit. Už nikdy. Byla tak moc naivní! Naivní, hloupá Anastázie. Nesmí věřit. Už ne. Nikomu. Ničemu. Ani sama sobě.
Protože lidé odcházejí. A nechají ji tu samotnou, zase, osamělou, zničenou, rozbitou. Musela utéct.
Věděla, že to nezvládne.
Ne teď.
Ne s ním.
Byl tak daleko. A ta samota bolela, tak bolela, a Anastázie nedokázala najít tolik slz, aby dokázala tu bolest spláchnout. Tolik slz ani tolik krve. Musela běžet. Utéct. Pryč od lásky. Pryč od touhy. Touha...
Nesmí myslet. Protože ve chvíli, kdy dovolí myšlenkám rozlétnout se, už nebude cesty zpátky. Už se nedokáže schovat před jeho přítomností ve své hlavě, před vzpomínkami na jeho úsměv, na teplo jeho kůže, na hrubé kudrliny jeho vlasů, na touhu, která jí ničila a spalovala zevnitř, jen se ho dotknout, nechat se rozdrtit v náručí, políbit ho, jeho rty, rukama projet vlasy, dotknout se, natáhnout prsty, blíž, a nikdy se nedokáže přitisknout tak blízko, jak by chtěla, blíž, blíž...ne.
Už ne.
Už nikdy nedovolí, aby se jí dostal do hlavy. Zabije je. Zabije všechny myšlenky. Zabije sebe, když bude potřeba. Jak ráda!
Ale předtím, ještě předtím než se zhroutí na zem a z hlavy jí zmizí poslední stopa příčetnosti, předtím poběží. Poběží tak daleko jak dokáže. Musí utéct. Musí utéct, dřív, než to udělá on. Už nikdy necítit bolest. Už nikdy. Nesmí. Nedovolí. Lidé ubližují. A ona je nedokáže zničit, nedokáže, a proto ničí sama sebe. Jako pomstu. Pomstu všem, těm, co jí ublížili, opustili, rozbili, těm, co je nechali a nezastavili je. Všechny je nenávidí. Každého.
Běžela. Běžela a běžela a běžela a nedokázala se zastavit. Byla moc daleko na to, aby dokázala poznat, jestli je to doopravdy. Děsila jí možnost, že všechno tohle je jen sen.
Nechtěla se probudit.
Musí utéct, musí pryč, daleko. Až se probudí, bude tam jen bolest. A každý úsměv musí tvrdě vykoupit. Nechtěla se probudit ve světě, kde se za smích platí a za minutu štěstí musí odsloužit hodiny pláče. Desítky kapesníků od krve. Už nechtěla.
Ne.
A tak běžela.
Dokud jí z hlavy nezmizela poslední vzpomínka. Na něj. Na život. Na sebe.
Teprve potom se mohla zastavit.
Usmála se prázdnýma očima.
Bolest byla pryč.
Pryč.
A ona s ní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama