Zbyteční

24. ledna 2014 v 18:58 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Sleduje mě.
Vím to. Je tady. Vidím ho. Je v jejich pokřivených úsměvech. Je v nich. Ve světle aut. Odráží se v loužích a v lidských pohledech, zářící, obrovský. Sleduje mě.
Všude je tolik lidí. Tisíce a tisíce.
Dívají se. Dívají se, ale jejich oči jsou mrtvé. I oni jsou mrtví, pohřbení zaživa ve vlastní špíně, ohavně rozpadlí, duševní mrtvoly v oblecích a kravatách, smyčkách stahujících se okolo jejich krků jako hadi. Je jich tolik a z jejich očí hledí on. Vysává je. Život. Ničí je.
Proudy lidí, všichni použití, odhození, loutky.
Nebudu jedna z nich.
Utíkám. Ale každou hodinu, každou vteřinu je blíž a blíž, s každým krokem mu vbíhám do náruče, bojím se pohnout, bojím se promluvit, bojím se dýchat. Snažím se tvářit jako oni. Prázdná maska, nehybné rty, unavené oči. Snažím se zničit strach, který mi září ve tváři a označuje mě mezi nimi, strach, který oni neznají, už dávno ne.
Dav mě pohltil.
Moje tělo, ale ne mojí mysl. Jdu mezi nimi, ale s nimi ne, ne pro něj. Nikdy.
Sleduje mě.
Vidím ho. Vidím jeho tvář, vidím záblesk v jeho očích, když se jeho upřený pohled setká s mým.
Nebudu jeho.
Symfonie kroků na naleštěné podlaze. Nedokážu rozeznat ty svoje. Křičím a moje rty se ani nepohnou.
Nikdo se neotočí. Neslyším vlastní dech, splývá s nimi, i dýchání synchronizovali jako loutkové představení.
Nebudu jako oni.
Přibližuje se. Samozřejmě o mě ví, dávno, on ví o každém. Nechá mě utéct, běžet tak dlouho, tak daleko, než mě ochromí bolest a nebudu mít nohy rozedřené do krve, nechá mě běžet dokud budu popadat dech a dokud budu mít sílu.
Počká. A potom, potom mě srazí na kolena, sváže mě, použije, využije...zničí.
A vhodí mě do davu svých oveček.
Jako jednu z nich.
Cítím ho.
Jeho vůni, těžkou, sladkou, lepí se mi do vlasů, dusí mě.
Chce abych tančila. Tančila pro něj, na jeho zvrácenou melodii, kapky rudě dopadající na dlaždice.
Ale já budu chytřejší. Tentokrát nezvítězí, ne dnes, ne se mnou. Jdu pořád rychleji a krev padá a padá. Neposlechnu. Neotočím se. Může přinutit křičet tisíce dětí, může nechat lidi trpět v plamenech, neotočím se. Krok za krokem. Roztrhám je, všechny provazy, kterými mě k sobě připoutal, svázal a vytvaroval podle svého bláznivého ideálu, roztrhám je. Už brzo.
Jsem tak blízko. Vidíš mě? Měl bys.
Vím že tam jsi.
Vím že nezavřeš oči, neodvrátíš se, jsi až moc fascinovaný. Budeš mě sledovat.
Budeš se mnou počítat kroky. Chladné dlaždice. Ještě chvíli si můžeš myslet, že se zastavím, uteču do tvé náruče, místo mrtvého těla si zvolím mrtvou duši. Neznáš mě. S celou tvou obludností, při tvé pyšné inteligenci, zaslepený a dětinský. Neznáš mě.
Už jsi pochopil?
Já se nezastavím.
Jen pár kroků a špičkami bot se dotknu okraje. Díváš se dolů? Bude trvat dlouho, než první kapka mé krve dopadne na bílé dlaždice k tvým nohám.
Sleduješ mě? Vím že ano. Tak se dívej. Dívej se pozorně a poslouchej, pořádně poslouchej. Jen ticho.
Protože já nezakřičím.
Vezmi si moje tělo, jestli chceš. Přinesu ti ho-sama ti ho hodím do náruče, přísahám.
Ale já už budu dávno pryč, daleko a daleko.
Pryč od prázdného, rozbitého těla. Potrvá ti dlouho, než mě opravíš.
Přede mnou se rozlila tma, hluboká a černá.
Je to opojné.
A pak už není nic, a někde v dálce na dlažbu dopadla další sprška červených kapek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama