Vertikálně

24. ledna 2014 v 19:12 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Třásla se.
Byl prosinec, pár dní před Vánoci. Ale jí zima nebyla.
Prostě se jen...třásla.
Nedívala se před sebe. Neviděla. Nechtěla vidět, jen šla a šla a šla. Občas se zastavila, opřela si obličej do dlaní, přemožená vzpomínkami a tichou bolestí. A potom znovu šla dál. Pořád dokola. Přemýšlela, myšlenky se v hlavě honily jako motýli, jedna za druhou, a všechny, všechny bolely.
A tak, s posledním zbytkem chladně rozumného uvažování, zůstala stát před stěnou plnou nůžek. Kancelářských svorek. Ořezávátek. Žiletek.
Usmála se.
Položila krabičku se svorkami.
Ne, dnes nechtěla škrábance.
Ublížili jí. A ona udělá to samé. Velkou bolest může přehlušit jen nějaká větší.
Řezák se žlutou rukojetí, za devět korun devadesát, u prázdné pokladny. Toužila po tom, aby jí někdo zastavil.
A potom stála před obchodem, roztrhla plastový obal a dívala se na stříbrnou čepel, odolávající pokušení přitisknout jí na měkké bříško prstu, už tady, mezi lidmi, sama uvězněná na kolotoči bolesti a strachu a výčitek.
Všechno jí připadalo tak neskutečné.
Šla. Slzy s řasenkou černě kreslily po tvářích, ve špinavé a bledé ruce držela řezák, prsty mimoděk otvírala a zavírala čepel, a silou vůle zastavila všechny myšlenky. Soustředila se jen na kroky, pravá, levá, a na ostrou hranu se žlutou rukojetí, která jí studila do dlaně.
Prošla prázdnou chodbou, letmý pohled do zrcadla, vyděšené oči a červené tváře, a potom zavřela dveře, tašku hodila na zem a bezmyšlenkovitě vyhrnula sukni i pruhované punčocháče, přiložila ostří, přitlačila...
Dívala se na kůži, která se jí před očima otevřela, jako kdyby rozřízla na operačním stole dětské bříško skalpelem. Bílá kůže, a všechny ty bledé vrstvy masa pod ní.
Cítila krev, která jemně vytekla na povrch a jako karmínový skleněný korálek spadla po noze dolů. A za ní další. A další.
Pak teprve mohla přemýšlet. Telefon. Zavolat o pomoc.
Vzít kapesník, přiložit na ránu, nechat prosáknout, další kapesník a zavázat na trhající se papírový uzel.
Vyjít ze dveří.
Ignorovat slzy a lidské pohledy.
Ven, nějakými dveřmi, prvními co viděla. Řezák v kapse a rána na stehně nebolela a nebolela.
Potom, venku, položila zelený kabát na patník a sedla si.
Byla jí zima, ale ona to tak chtěla.
Jen sedět, třást se, plakat a myslet na to, že je sama.
Lidé se otáčeli.
Někdo jí pozdravil a ona se uslzeně usmála.
Nějak se dostala do auta, dlaň přitisknutou na stehně, a čas se najednou zastavil a přetočil jako ve snu.
Bylo jí jedno, jestli jela domů hodinu nebo deset minut. Nevěděla, za jak dlouho zvedla ruku a všimla si červené louže, pulzujícího pramínku krve, jasně červené krve, tak červené jako nikdy.
Nevěděla, za jak dlouho vystoupila z auta, jak se dostala do koupelny a kdo z ní sundal mokré punčochy.
Pamatovala si jen kaluže krve, krve která pořád tekla, nedala se zastavit, prosakovala ručníky a protékala mezi prsty, a potom strach a smích a nemocnici a lži, že všechno byl omyl.
Pohled na nohy poseté jizvami. Injekce, třesoucí se tělo, které jako by patřilo někomu jinému.
Zápěstí, na kterém tušila vybledlou větu napsanou fixem, o tom, že není sama. Nikdy už nebude sama.
Rozesmála se a chytila se za hlavu, rvala si vlasy, jen cítit něco, cokoliv, jen přehlušit tu bolest.
Občas procitala a dívala se, jak jehla v hbitých rukou stahuje rozšklebenou ránu, spravuje jí, skládá jí dohromady jako stavebnici.
A pak znovu a znovu plakala, protože si uvědomila, že už nikdy nic nebude dobré.
Šeptala jeho jméno, tak tiše, aby to nikdo neslyšel.
Jen se chovat normálně.
Zastavit bolest.
Zvítězit, ale jak mohla, kdy znovu zůstala sama?
Jen chtěla cítit jeho blízkost.
Vědět že je vedle ní.
Vědět že už neodejde.
Ale on byl pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama