Poslední Vánoční Přání

24. ledna 2014 v 19:14 | A. |  Povídky a zmatená poezie
1998
Byl dvacátý třetí prosinec 1998 a od rána sněžilo. Anastázii bylo před pár týdny šest, její sestře Gretě dvanáct a od doby, kdy o Vánocích na matčině hrobu zapálily první svíčku, uplynuly tři roky.
Tři roky nočních můr. Tři roky tlumeného pláče do polštáře. Tři roky, a nejméně desetkrát tolik nepříjemných dotyků velkých dlaní, slov šeptaných zastřeným mužským hlasem a stovky jizev a modřin pod bílými punčoškami a látkou krajkových šatů.
Tři roky a podle značek na dveřích vyrostla Anastázie o tři a půl centimetru.
Kalendář na stěně byl plný samolepek a pod zítřejším datem byla dětskou linkou pečlivě vybarvená Betlémská hvězda. Hodiny ukazovaly něco po sedmé a venku se začínalo stmívat.
Anastázie seděla v tureckém sedu na koberci a sledovala sestru, jak okusuje konec tužky.
"No tak, dělej. Teď jsem na řadě já!"
Sestra odložila tužku a podala Anastázii papír. Byl prázdný-jen v pravém horním rohu byly krasopisně napsány jejich jména a pod nimi Anastáziiným kostrbatým písmem stálo "Ježíškovi".
"Tak si to vezmi, Stázko. Já si letos nic přát nebudu."
Anastázie zvedla hlavu od papíru. "Ne? To nejde! Musíš si něco přát, jsou Vánoce!"
"Nebuď hloupá. Je to jenom hra, copak to nevidíš? Za tebou nechodí, Stázko. Jsi ještě malá, ale až vyrosteš-"
Anastázie vzdorovitě stiskla rty.
"-taky ho nemám ráda! Podívej, taky mě bolelo, když mi tohle udělal! A vidíš tu modřinu? Tady, koukej! A tady to červený místo. Ale jsou přece Vánoce! Bude na nás hodný, uvidíš."
Greta se usmála a dala Anastázii pusu na čelo. Jen její černé oči zůstaly pořád stejně prázdné.
"A co si přeješ ty, Stázko? "
"Hádej."
"Ty šaty, na které jsme se dívaly ve městě?"
Anastázie zavrtěla hlavou, až její dlouhé tmavé kudrlinky poskočily a několik pramenů jí spadlo do obličeje.
Vzala Gretu za ruku a nadšeně jí dovedla k oknu. "Podívej, Grétko. Vidíš je? Tam nahoře, přece, tak se podívej!"
Stoupla si na špičky a ukázala drobným prstem-a Greta jí najednou pochopila.
Tam nahoře, na šedé zimní obloze, letělo hejno černých ptáků.
"Říkali, že maminka je v nebi. Možná bychom mohli letět za ní."
A tak si tenhle rok přály obě to samé. V obálce za oknem, na ozdobném papíře byla dvakrát stejná věta, několikrát podtržená.
"Chtěla bych umět létat."
Dvacátého čtvrtého prosince našla Anastázie pod stromečkem-ve velké krabici zabalené růžovým papírem-zelené šaty s balonovými rukávy. Greta celou noc sledovala velkýma, rozšířenýma očima ptáky na obloze a snažila se nevnímat těžké tělo nad sebou. Na židli vedle postele ležel nerozbalený dárek s cedulkou navrchu.
Greta ho druhý den štítivě vyhodila do popelnice před domem.

2000
Anastázie ležela na posteli a nemohla usnout. Dívala se do stropu a počítala-jeden den, to je čtyřiadvacet hodin a to je...šedesát krát čtyřiadvacet. Tisíc...tisíc a něco, usoudila Anastázie a převalila se na druhý bok. Tisíc a něco minut do Štědrého dne. Hodiny odbíjely půlnoc.
O tři hodiny později jí ze spaní vytrhl zvuk, krátké zaskřípání a kroky na dřevěné podlaze. Otevřela oči a na bledý obličej dopadl paprsek světla.
"Je tam někdo? Greto?" Kroky se zastavily a kužel světla zmizel se zavírajícími se dveřmi.
A černá postava zůstala tam, uvnitř Anastáziina pokoje, na lososovém koberci. Mezi učebnicemi a plyšáky.
"Greto? Tati?"
Prudký pohyb a na zem měkce dopadl kus látky.
"Výborně, holčičko. To nic, tatínek je tady..."
Anastázie se posadila a rozesmála se. "Tati! Vyděsil jsi mě, myslela jsem, že jsi zloděj nebo tak něco-"
Muž udělal několik kroků k posteli.
"No tak, zlatíčko. Tatínek by nedovolil, aby tě ukradli, to přece víš. Nebo ne?"
"...asi ano, tati. A proč nespíš ty? Je ti něco? Nebo něco s Gretou?"
Matrace se zhoupla a vedle Anastázie ztěžka dosedla velká postava. Cítila, jak si jí silná ruka přitáhla k sobě a na tváři ucítila závan dechu. Voněl zvláštně-rozhodně jinak, než obvykle. Někdy v tu chvíli se Anastázie začala bát.
"Je to dobré, holčičko. Jen jsem ti přišel dát pusinku, správně, pusinku na dobrou noc. Nedáš tatínkovi pusinku?"
"Tati, chci spát. Prosím-"
Dlaň, která jí doteď hladila po nahých zádech, se vymrštila a uhodila Anastázii do obličeje.
Když přesně ve čtyři dvacet odešel s vrznutím dveří, Anastázie ležela schoulená na zemi, třásla se a černé vlasy měla slepené něčím mokrým. Nedokázala se pohnout. Mezi nohama a po celém těle se rozlila palčivá bolest a Anastázie se rozplakala.
"Chtěla bych umět létat", stálo na kartičce za oknem.
Jen to letos dostalo poněkud jiný rozměr.

2006
Anastázii bylo čtrnáct.
Podle čísel na dveřích byla vysoká jeden metr a šedesát tři centimetrů.
Spala teď v Gretině pokoji.
Greta, její milovaná Greta, s kaštanovými vlasy a velkýma, vyděšenýma očima, odešla pryč ve chvíli, kdy jí bylo osmnáct. Utekla.
Jen tak. A Anastázii nechala převzít její místo.
Spala v Gretině pokoji, ale ne v její posteli. Tu musela pomoci odstěhovat hned druhý den, aby na její místo přišla větší z tatínkova pokoje.
Aby se do ní vešli oba. Noční návštěvy se tak staly každodenní rutinou, a čím byla Anastázie starší, tím více se jí hnusily, ale dávno nezkoušela křičet. Jen zavřít oči a nemyslet. Uletět nebylo kam. Její vánoční přání se za těch osm let nezměnily, jen rukopis byl pořád úhlednější a dopisy za oknem byly posety pořád větším množstvím slz. Anastázie seděla na koberci, objímala kolena ve vytahaných kalhotách a třásla se.
Z vedlejšího pokoje se ozývalo monotónní klepání klávesnice. Tatínek pracoval a ona musela sedět ve svém pokoji, jako přikovaná na místě a čekat. Ještě jí zbývalo pár hodin. A potom se otevřou dveře. "Stýskalo se ti, holčičko?" zašeptá hrubý hlas, ten, který se každý večer ptal na totéž, ten, který byl vyhrazen jen pro ní. Ten hlas, podle kterého by Tatínka v kravatě s milým úsměvem nikdo nepoznal. Možná proto Anastázie občas nevěřila, že je tohle všechno skutečné. Možná má Tatínek pravdu. Možná je zlá a potřebuje potrestat, možná si zaslouží bolest, bolest rozlévající se celým tělem, tepající mezi nohama, červené otisky prstů a modřiny na krku a kůži odřenou do krve a dávení a-
Anastázie se svezla na zem, lehce jako hadrová panenka. Nevydržím. Nechci. Nemůžu, ne znovu, už nemůžu.
Její dny se staly jen vyděšeným čekáním na další bolest, a každé ráno musela vstát a přežít další den, další noc, a dávno nekřičela. Nemělo to smysl. Nic už nemělo smysl.
A tak Anastázii napadala jediná věc. Stále dokola.
Řešení.
Nikdy nevěřila tomu, že to dokáže. Ale když ležela na koberci, třásla se a poslouchala zvuky z vedlejšího pokoje, hlasitý dech, děsivé známé kroky, byla pořád odhodlanější a realita se ztrácela. Zbyla jen jedna věc.
Usmála se.
Ze zásuvky vyndala papír a tužku.
Ruka se jí chvěla, ale písmo bylo čitelné. Za ty roky tu větu dokázala napsat i poslepu.
Zpocené dlaně.
Klepající klávesnice.
Zaskřípání parket.
Neobratně se natáhla pro školní batoh a několik minut hledala nůžky.
A potom to bylo tak snadné.
Tak osvobozující.
Jen jeden řez.
Vertikálně.
A potom už nebylo nic. Anastázie zmizela s první kapkou krve, odstřihla sama sebe od krvácejícího těla na koberci. Už nechtěla myslet.
Už žádná bolest.
Usmívala se.
Už nikdy.
Dlaň měla sevřenou a vlhkými prsty svírala kus papíru s vánočním přáním.
A poprvé, poprvé za osm let se jí vyplnilo.
Venku za oknem se hejno černých ptáků poplašeně střemhlav spustilo z větví a vylétlo nahoru k obloze.

Chtěla bych umět létat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama