Hořkosladká

24. ledna 2014 v 19:04 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Příběh psaný pro mojí kamarádku. Fanfiction o ní a o mém Alter Egu Kristiánovi, trochu zidealizovaná a naivní.
Na můj vkus trochu málo krve a trochu moc šťastný konec...
(text pod perexem)


Chladně oranžové světlo pouliční lampy zamrkalo ospalýma očima.
Ještě několikrát osvítilo ulice plné napadaného listí, naposled nabarvilo svůj kus světa na světélkující oranžovou, zamihotalo se a zhaslo.
Byla tma a na dlažbu začaly padat první dešťové kapky.
A někde mezi zrychlujícím se hukotem deště a bzučením rozbité lampy se ozval výkřik.

Jen jeden.

Krátký výkřik, nepřirozeně vysoko posazený dívčí hlas. A ulice se znovu ponořila do ticha, hlasitějšího než křik, temného ticha, které bolestivě naráželo na ušní bubínky. Jen ticho. A potom, aniž by ho porušil, prošel pod rozbitou lampou Kristián. Bosýma nohama se téměř nedotýkal napadaného listí, chvatně našlapoval, vybíral si kusy chodníku, kterými ještě neprorazila měkká hlína. Žádné stopy. Kristián byl mistr v předstírání vlastní neexistence.
Zastavil se na rozcestí dvou ulic, vedle potemnělého parku zarostlého šeříkem.
Tohle bylo desáté stanoviště. Poslední zastávka na jeho cestě noční Prahou.
Kristián se opřel zády o studenou omítku.
Splynul se zdí. S nocí. Teď musel znovu čekat, jen čekat, bez hnutí, dokud ho z ulic nevyženou první paprsky ranního slunce. A dnešní noc byla výjimečně dobrá.

V tuhle chvíli, na druhém a sedmém stanovišti, ležely dvě postavy. Obě něžně přikryté listím, jen tak, aby je nikdo neobjevil dřív, než se ulice rozsvítí denním světlem a zmizí stíny, které jejich těla celou noc ukrývaly ve tmě.
Obě si Kristián pamatoval. Ta první byla černovlasá dívka s vyčítavýma očima, která křičela a křičela protivně afektovaným hlasem, dokud jí její vlastní krev nedonutila zmlknout, nezaplavila její růžová ústa a nepotřísnila halenku. Bylo v ní něco neskutečně otravného.
Ta druhá se Kristiánovi líbila víc. Drobná paní se stříbrnými vlasy, které se v měsíčním světle leskly jako křišťál, a obrovskýma očima, které ho pozorovaly z vrásčitého obličeje. Nekřičela. Její úzké rty natřené rozmazanou rtěnkou se ani nepohnuly. Jen stála a dívala se na rudou skvrnu, která se jí rozlévala na hrudi. Musel jí ty vytřeštěné oči zavřít. Jinak by se dívala pořád.
Byla zvláštní-a Kristián měl rád zvláštní lidi. A miloval psaní příběhů. V jeho deníku psaném rozechvělou rukou a zmáčeném slzami měl každý z nich vlastní stránku, popsanou vzpomínkami, drobnými detaily, které Kristián sbíral jako známky. Občas to byla zvláštní konzistence, vůně nebo chuť jejich krve, někdy nezvyklé oblečení nebo obrázky, které jim kreslila po tvářích rozmáčená řasenka. Ale většinou to byly jejich oči. Moc velké nebo moc malé. Pohled, kterým se dívaly. Někdy smířeně, překvapeně, většinou vyděšeně. Chvíle, kdy z očí vytekla první slza, ať už jí probudila bolest nebo strach. V očích bylo zapsáno naprosto všechno. Jako u té bělovlasé paní z dnešní noci. Kristián by dal cokoliv za to, aby mohl přečíst její myšlenky, vědět, co si myslí...

Najednou se jeho vlastní oči zaostřily a Kristián se vrátil zpátky do reality.
Kroky.
Ruka mu automaticky vklouzla do kapsy kabátu a sevřela prsty rukojeť nože. "Dnešní noc možná ještě neskončila", zašeptal vesele, udělal krok na světlo a zvedl ruku s nožem-
A celý Kristiánův svět se v jedné minutě zhroutil jako domeček z karet.
Oči. Ty oči, velké a zelené a hluboké jako noc. Nikdy neviděl krásnější. Ruka mu klesla dřív, než se čepel stihla zalesknout ve světle lampy, vpíjel se do těch očí a nedokázal udělat nic, vůbec nic, i když v něm všechny jeho instinkty křičely, že tohle je špatně, úplně špatně, nesmí ho vidět, musí se pohnout, stáhnout se, hned...
Stála tak blízko, že se jí téměř mohl dotknout.
Tak. Blízko.
Měla červené vlasy a noční světlo v nich vytvářelo fialové odlesky. A nad pihatými tvářemi zářily její oči, zelené a nekonečné, v tenkém svetru se třásla a Kristián najednou přistihl sám sebe, že má chuť jí zabalit do deky a zahřát jí horkou čokoládu. Tohle bylo rozhodně špatně.
"...myslíte, že byste mohl...uhnout?"
Její hlas zazvonil a on si uvědomil, že už asi pět minut stojí proti sobě a hypnotizují jeden druhého. Nebo spíš on ji.
A tak uhnul, nechal jí jít, pro krásu jejích očí a pro sametový zvuk jejího hlasu. Prošla kolem něj, ruce zabořené v kapsách, ještě chvíli byl ve vzduchu slabě cítit její parfém a pak zmizela a v Kristiánovi se něco zlomilo.

Spadl na zem, ruce zabořil do vlasů, hlavu schoval mezi kolena a třásl se a třásl, z očí mu tekly slzy a nic nechápal. Celé jeho tělo objímal konejšivý pocit, který neznal a nechtěl, něco čistého a spalujícího a neznámého. A nad tím vším byly její oči. Zelené a zářící. Jako jediný záchytný bod v celém vesmíru. Bylo to špatně, tak špatně, a on naprosto netušil, co s tím má dělat. A tak neudělal nic, zvedl se, oprášil kalhoty od hlíny a šel domů.
Doma ho přepadla prázdnota.
Stál v nezařízené ložnici, díval se na roztrhanou tapetu a kusy omítky a dráty, které z ní vyhřezávaly jako vnitřnosti.
Matrace na zemi. Rozházené přikrývky. Týdny neumyté hrníčky od čaje a deník, samozřejmě, deník povalující se na stole mezi krabicemi. Deník. Kristián se po něm vrhl, zamotal se do deky, doklopýtal ke stolu a s deníkem v ruce si sedl na podlahu. Musí to zapsat. Dnešek. Světýlka v zelených očích. Nesmí zapomenout. Psal a psal, o všech detailech jejího obličeje, o bílých rukou a shluku pih na pravé tváři, o tom, že se jí dělaly dolíčky když promluvila, o tom, jak zněl její hlas a o ponožkách s puntíky, které jí koukaly z bot. Popsal stránku, první a druhou a třetí a potom někde mezi sněním a realitou zazvonil zvonek.

Staccata.
Kristián zvedl hlavu. K němu nikdy nikdo nechodil. Nedával lidem svou adresu na potkání. Sám si jí zapamatoval teprve nedávno, měl jí napsanou na útržku papíru na dně tašky, stěhoval se tak často, a vůbec, moment-
Taška.
Taška s nožem. S jeho nožem od krve a jeho vlastní adresou. Zůstala ležet na desátém stanovišti, osamocená, se vším, co by ho okamžitě usvědčilo, minimálně z obou vražd, které přinesla minulá noc. A ve chvíli, kdy Kristián začínal propadat dalšímu ze svých záchvatů paniky, znovu se ozval zvonek a nesmělé zaklepání. Neměl kam utéct. Celý jeho nový byt tvořily dvě místnosti, oddělené jen špinavým závěsem. Byl v pasti. Ale pořád nebyl bezbranný, ne, nikdy nebude. Zhasl světlo, pokoj se utopil ve tmě, třesoucími se prsty sáhl za sebe a nahmatal zásuvku stolu, dotkl se desítek čepelí a po paměti vybral tu nejostřejší. Nenechá je. Nikdy. Nic mu neudělají, ne znovu, už nikdy, nikdy, nikdy...
Když zvonek zazvonil potřetí, odemkl.
Rychle se přitiskl ke zdi vedle dveří, vypnul myšlenky, soustředil se jen na otvírající se dveře, paprsek světla z chodby, nůž v ruce nad hlavou. Připravený. Na rozvrzané parkety opatrně vstoupila postava a splynula s okolní tmou. Dveře se zavřely. Kristián se napřáhl, udělal krok dopředu, zamotal se do hadru na zemi a ruka s nožem narazila do stěny. Ozval se výkřik, dívčí sametový hlas, trochu povědomý, do cesty se mu připletlo její tělo a oba sklouzly na zem, nůž spadl kdoví kam, rukama se snažil najít její hrdlo a ona pořád křičela a křičela, potom někdo z nich narazil na vypínač a pokoj se zalil studeným světlem, jejich těla ležela propletená na podlaze a ona se snažila dostat ze smrtícího dosahu jeho dlaní, lapala po vzduchu, zelené oči zalité slzami, zelené, zelené, zelené-

Zelené oči.
Hlas třesoucí se strachem.

Rozcuchané červené vlasy, rozprostřené na podlaze, ruměnec na tvářích pokreslených pihami, a ty oči, vyděšené, vyděšené zelené oči. Byla to ona. Kristiána znovu zalil Ten pocit. Stejný jako včera v noci na rohu ulice. Zalykal se jím, naplňoval ho, teplý a sladký jako med. Rukama jí pořád přitlačoval k podlaze, cítil, jak se jejich těla dotýkají, byla blízko, tak nebezpečně blízko, a on najednou dostal strach. Strach, že jí ublíží. Strach, který nikdy nezažil, a najednou všechny jeho pomyslné zámky praskly a ven se vyřítily tisíce a tisíce vzpomínek, roztěkaných myšlenek poletujících a vířících hlavou jako motýli, všechny nasáklé hořkosladkou chutí krve.

Byla noc. Malý Kristián běžel mokrou ulicí, všechno bylo mokré, lepilo to a bylo to horké a všude okolo, na tváři, rudé skvrny na rukou, slepené vlasy, a on měl takový strach, viděl jen ty její oči. Oči, vyděšeně sledující konec špičaté plaňky z plotu, která jí najednou vyrůstala z hrudi, a rudou zvětšující se skvrnu, která prosakovala látkou žlutých šatiček. "Byla to jen hra, jen hra, nic se neděje, jen hra, nechtěl jsem, hra..." šeptal překotně a hladil jí po vlasech, ale neslyšela ho. Už byla moc daleko, daleko na to, aby ho mohla slyšet. Když zvedl dlaně, byly plné zasychající krve, dostala se mu za nehty, pod kůži, hluboko do srdce a žádná z jeho slz jí už nikdy nedokázala smýt...

Dívka se zelenýma očima už nekřičela. Sledovala ho, pozorně a trochu vyděšeně, vyprostila ruku z jeho povadajícího sevření a štíhlým prstem se fascinovaně dotkla jedné z Kristiánových slz, která jí dopadla na tvář.
Nedíval se na ní. Nemohl. Třásl se, prudce dýchal, pohlcený myšlenkami, a ona najednou přestala mít strach.

"Neubližuj mi, prosím, prosím tě, neubližuj mi, budou mě hledat, prosím, prosím!"
Dokola a dokola. Nemohla křičet, hrdlo měl stažené strachem, jen se třásla a ze rtů jí unikaly sotva slyšitelné prosby. Krásnou tvář měla zrudlou pláčem. Mohlo jí být asi patnáct, tolik, kolik bylo v té době Kristiánovi. Stál za ní, obličejem jí tlačil proti plotu osamělého parku a na tenkou kůži na krku přiložil nůž.
"Prosím, neubližuj mi, prosím, prosím, ne, PROSÍM, NE-"
Její tělo schoval do křoví. Jemně ho složil pod větve, jako by spala, a potom nekonečně dlouho plakal a zvracel do páchnoucího kanálu, ve kterém někde hluboko ležel nůž, nůž od krve. Její krve. Další noc ho poprvé vytrhly ze spánku noční můry, které tenkrát byly plné jejího přerušovaného pláče.

Kristián ležel stočený do třesoucího se klubíčka. Dívka se zelenýma očima pořád seděla vedle něj. Už dávno jí nedržel, ale ona nedokázala odejít, propíjela se očima do těch jeho a ve chvíli, kdy se Kristiánův pohled znovu začal propadat do prázdna, byla najednou jediná věc, kterou mohla udělat.
Vzala do dlaní jeho uslzený obličej, sesunula se vedle něj a rozechvělými rty ho políbila, smísila chuť jeho slz se svými a pak už se jen nechala drtit v jeho objetí.
Zelené oči. Zelené, zelené, zelené. Vlhké rty. Byla tak nebezpečně blízko. Jenže Kristián jí nedokázal ublížit. Celé jeho tělo se vzpíralo opětovat její polibky, podvolit se, ale už jí objímal a svíral v náručí, protože na ničem jiném teď nezáleželo, držel se jí pevněji a pevněji a všechny vzpomínky vonící po krvi mizely někde hluboko. Hluboko v propasti zelených očí. Drželi se jeden druhého. Polibky byly pořád intenzivnější, její dlaně bloudily po Kristiánově těle, a najednou se jeho tričko válelo vedle nich na podlaze, líbal jí naléhavěji a naléhavěji a potom zmizely i její puntíkované šaty, jen pro potřebu přitisknout se blíž a blíž, co nejblíže to šlo a stejně to bylo málo, rozpálená kůže se konečně dotkla a jejich těla do sebe zapadla, splynuly v jedno, tak samozřejmě, jako by nic jiného neexistovalo. Jen ona, její tělo a zelené oči, ve kterých najednou planuly všechny barvy duhy.
Noc se přehoupla v ráno.
Když se Kristián vzbudil, byla tam. Pořád. Seděla na matraci, zamotaná v peřinách, rozcuchaná a tváře s ruměncem měla zmáčené včerejšími slzami, které se zdály být tak nekonečně daleko.
Všimla si že je vzhůru a usmála se.
"Dobré ráno", zašeptal Kristián.
"Dobré ráno", odpověděla a její hlas zazvonil.
Bylo by tak snadné uvěřit tomu, že je všechno v pořádku. Jenže Kristián nemohl. Pořád tu byl včerejšek a ty desítky nocí předtím, noci zmáčené slzami a krví, pořád se po jeho bytě válely nože a pořád v něm někde hluboko byla ta sžíravá potřeba po krvi, která se narodila ve chvíli, kdy zlomenou plaňkou z plotu protrhl látku žlutých šatiček a kůži a maso pod nimi. Věděl, že jí ublížit nedokáže, ne, ona byla jeho víla se zelenýma očima, nedokázal by jí nic udělat. Nikdy. Ale pořád tu byly ty ostatní. A tak zavřel oči, sebral veškerou sílu kterou v sobě našel a-
Na rtech mu přistál její prst a jemně je zavřel, než stihl něco říct.
"Nemusíš...nemusíš to říkat."
Kristián škubl hlavou a prameny světlých vlasů mu spadly do očí.
"Ty to nechápeš. Nesmíš tu být. Nevíš..." odmlčel se a podíval se jí přímo do očí, nechal vyplavat na povrch všechnu zlobu kterou v sobě měl, všechnu zvrácenost, všechny své démony, nechal je proniknout do stříbřitě modrých očí a pak, když znovu promluvil, hlas se mu přestal třást.
"...ty vůbec nevíš, kdo jsem."
Usmála se. A její úsměv najednou smazal všechno děsivého. Všechno špatného. Znovu tam byl jen Kristián, s velkýma očima plnýma slz a strachu.
"Já vím, kdo jsi. Našla jsem tu tašku, a..." sklopila oči, "..tašku a ten nůž. A pak, chápeš, u postele byl ten deník, a já bych ho nečetla, ale musela jsem se ujistit, tak jsem..."
Umlčely jí jeho rty, naléhavý polibek, ale ona musela ještě něco říct.
"Vím...vím kdo jsi, vím to, a nevadí mi to, přísahám, nevadí..."
Podruhé už Kristián polibek nenechal přetrhnout.
Až po několika hodinách konečně našli čas na rozhovor.
Jmenovala se Tereza, jeho víla se zelenýma očima. Milovala japonskou kulturu a dokázala o ní hodiny zaníceně mluvit. Byla osamělá a ještě nikdy nenašla nikoho, kdo by se dokázal vyrovnat s tím, že je jiná než ostatní. A kromě jisté zvrácenosti je spojovala i záliba v zaznamenávání příběhů. Tereza, která doopravdy přečetla celý Kristiánův deník, ho ještě ten večer vyzdobila detailními portréty všech, o kterých psal. Některé kreslila už mrtvé, se zavřenýma očima, ale většinou se snažila je vystihnout tak, jak vypadaly dřív. Předtím, než si všimli postavy přitisknuté ke zdi a neviděli zablesknutí nože.
Živé. Krásné. Rozesmáté.
Byla to její cesta, jak se vyrovnat s Kristiánovou minulostí.
Slíbil jí, že jednou o nich dvou napíše pohádku. Trochu strašidelnou. A plnou, opravdu plnou krve. Ale to nedělalo jejich vztah o nic méně pohádkovější.
Už nebyli sami.
Kristián měl Terezu, která ho hodiny a hodiny utěšovala, když ho uprostřed noci probudily noční můry, překonávala s ním záchvaty paniky, kdy ho pronásledovaly vzpomínky na mrtvé tváře a dlouho pak zvracel do umyvadla v koupelně. A Tereza...Tereza měla Kristiána.
Protože život nikdy nepíše ideální pohádky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | E-mail | Web | 24. ledna 2014 v 19:30 | Reagovat

Musím přiznat, že je to na mě trochu moc drsné. Já sjem takový ten člověk, co by snad potřeboval v příbězích duhu a jednorožce :D
Vím, že život nepíše ideální příběhy, vím to. A právě pro to ty ideální příběhy chci číst - některé třeba nejsou úplně ideální, ale mám je ráda. Nesnáším smrt.
Jenže tohle... Tohle je tak neuvěřitelně krásně napsané, že se až divím. I když to začínalo krutě, hltala jsem každé slovo. Zamilovala jsem si každou větu.
Píšeš opravdu nádherně. Musím i přiznat, že ti závidím :D Jen tak dál :)

2 Mia Mia | Web | 24. ledna 2014 v 20:02 | Reagovat

Hezká fanfiction. Zařazeno do výběru TT. :)

3 Anna Anna | 24. ledna 2014 v 21:08 | Reagovat

[1]: Opravdu moc děkuji...hodně jsi mě potěšila, ještě jednou děkuju :)

4 Zuzka Zuzka | E-mail | Web | 24. ledna 2014 v 21:55 | Reagovat

[3]: Spíš já děkuju, že si mi ukázala, že i neideální příběhy můžou být vážně nádherné... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama