Balada o Kristiánovi

27. ledna 2014 v 17:12 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Město bylo ponořené v tichu. Čekalo je probuzení do studeného, zamlženého rána, stejného jako včera, předevčírem a týdny a týdny předtím.
Byl listopad a čas se zastavil.
Listy na stromech zezlátly, zežloutly a zčervenaly. Silnice jimi byly pokryté, padaly na trávník, na střechy aut a dívkám do vlasů. Podzim kreslil na okna jinovatkou.
Na zmrzlý chodník jemně dopadaly kapky ranního deště a protínaly mlhu.

Bylo moc brzo na to, aby lidé vycházeli z domů, a moc pozdě, aby se vraceli. Bezčasí, jako slepý okamžik mezi nocí a ránem. Po chodníku a vrstvě barevného listí šel vysoký chlapec s bledým obličejem. Opatrně našlapoval po kluzkých listech, tvář ponořenou do mlhy a vytrvale se pokoušel nemyslet.
Bez ohledu na to mu myšlenky hlavou vířily jako červené, oranžové a žluté podzimní listy.
Nenáviděl je.
Myšlenky. Oslepovaly ho víc než mlha a studily hůř než studený ranní vzduch.
Jen šel. Krok za krokem, levá, pravá, opakovat do zbláznění.
Dokud se bezčasí nepromění v ráno a dokud bude na ulici jen on, mokrý asfalt a ptáci v korunách umírajících stromů.
Stromy. Chlapec přemýšlel o stromech-o tom, s jakou slávou umírají. O tom, jak krvácí barevné listy a jejich kmeny stojí seřazené kolem ulic jako mrtvá armáda. O tom, jak potom na jaře z ničeho nic ožijí pod nánosy růžových květů, listy vyrostou z ničeho a znovu se vznešenou elegancí čekají, až z nich sluneční paprsky vysají poslední stopy života.
O tom, jak se znovu a znovu rodí, aby mohly zemřít.
Tak odlišní od lidí...chlapec zvedl dlaně, fascinovaně pozoroval rudě potřísněné prsty a představoval si, jak se krev zasychající pod nehty vznáší v mlze a vpíjí se zpět do mrtvého těla v třešňové aleji. Dívčina víčka, pečlivě zavřená chvějící se rukou, se pohnou a otevřou. Z černých očí září život a ona pomalu vstane, zvedne kabát a rozházené věci, tak teplými a tak úžasně živými bříšky prstů si upraví účes a vydá se spolu s klapavým zvukem podpatků zpátky k domovu.
Chlapec stál uprostřed chodníku a smál se na své vlastní ruce, špinavé od bláta a mokrých listů a červené krve.
Proč lidé nejsou jako podzimní stromy? Proč jejich smrt není jen nevyhnutelný akt, překrásné divadelní představení. Jen hra, nic víc. Hra na život.
Ptáci začali zpívat a mléčně bílou mlhou pronikly první sluneční paprsky.
Když první lidé ospale vyšli před dům, na chodníku nikdo nestál. Ulice byly prázdné a město se probouzelo do studeného, obyčejného podzimního rána. Jen ptáci na stromech zpívali o něco hlasitěji.
V trávě pod třešněmi se na červený kabát pomalu snášely listy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama