Anastázie a Ostré věci

24. ledna 2014 v 18:59 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Jednou to uděláš, a už není cesta zpátky.
Nikdy.
Už nikdy nebude nic tak snadné.

Jenže to Anastázie nevěděla. Nechtěla vědět.
Bylo jí dvanáct. Dlouhé hnědé vlasy padaly do dětsky baculatého obličeje, mastné, neupravené, ošklivě hnědé prameny. Zachytávaly se za obroučky brýlí, splývaly přes velký nos, zakrývaly stříbřitě modré oči, které se dívaly tak vyčítavě a nechápavě, oči, ze kterých stékaly dolů křišťálové slzy, další a další, tisíce slz.
Jedna za druhou.
Všechny pro něj.
Bylo to velice naivní a Anastázie byla dítě. Dítě, s něčím nesnesitelně dospělým schovaným hluboko pod výbuchy smíchu a dětinským vtipkováním. Ještě nevěděla, že její Láska se tak moc liší. Že jí tolik změní život.
Ale to nebylo důležité, ne teď, když seděla na posteli a plakala a plakala.
Najednou nevěděla co má dělat a ta nejistota bolela. Opravdu bolela. Takovou bolest Anastázie nikdy nezažila.
Potom už to bylo snadné. Tak přirozené. Slyšela to už tolikrát.
Přece to dává smysl.
Psychická bolest. Fyzická bolest.
Jedna z nich vždycky dokáže přehlušit tu druhou.
A tak si pečlivě vyhrnula rukáv modrého svetru a špendlíkem z nástěnky poprvé porušila dětsky jemnou kůži, jen lehounce, přejela po zápěstí a sledovala, jak světlá linka pomalu růžoví. Ještě žádná krev. Ta přijde mnohem později. Zatím tu byl jen šok, obrovský šok z něčeho neznámého, zakázaného, zvráceného. A psychická bolest prostě...odezněla.
Byla pryč.
Linka na zápěstí za chvíli zmizela a na nějaký čas bylo všechno zase dobré.
Dokud nepřišla další propast.
Další překážka. Další zklamání, pocit vlastní zbytečnosti, zastavení se v prázdnu mezi křičícími myšlenkami.
Další slzy.
Anastázie si velice brzy uvědomila, jak opojné je přiložit ostrou hranu na tenkou kůži, tak tenkou, že bylo přeci tak snadné jí proniknout.
Ublížit si.
Potrestat se.
Jenže takhle to ještě nevnímala. Zpětně nedokázala říct, co jí na tom na začátku tak moc fascinovalo, protože samotný akt nesmělé bolesti zdaleka nebyl tak silný, aby přehlušil myšlenky zmateně poletující hlavou. Možná to byl ten pocit. Ten pocit, že něco dělá. Pro sebe. Pro něj. Že má tajemství. Že je něčím...statečná. Jiná než ostatní. Jiná než ostatní a stejná jako ty, které tak obdivovala, dívky v černém s rukama popsanýma krví. Anastázie byla naivní.
Dny plynuly, slévaly se v měsíce a v roky.
Jizev přibývalo. Byly hlubší. Špendlíky ostřejší. Potom přišly chladné, chirurgicky přesné čepele nožů, nůžky, nekonečné mlácení klouby proti zdi, dokud nebyla pokrytá rudými skvrnami.
Fyzická bolest konečně dokázala zničit tu psychickou, konečně se dostavilo opojení z každého škrábance. Z pálivě dokonalého pocitu úlevy. Fascinace otevírající se kůží.

Pokud to jednou uděláš, už nikdy nepřestaneš, Anastázie.
Nemůžeš.
Budou tě pronásledovat, všechny. Křičet. Natahovat se k tobě. A ty je budeš milovat.
A nenávidět.
Jenže žádnou jinou možnost nemáš.
Nikdo jiný ti nepomůže. Ony tu pro tebe budou napořád.
Ostré věci.
Jak snadné je začít, Anastázie.
Jak snadné je začít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 8. dubna 2014 v 17:50 | Reagovat

jak nesnadné skončit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama