Leden 2014

Pes, který štěkal do teplého letního poledne

27. ledna 2014 v 17:19 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Bylo léto.
Čas se zastavil a sluneční paprsky se pokoušely změnit upravenou řadu anglických trávníků na vyprahlou poušť.
Poledne, a ptáci zpívali.
V jedné z předzahrádek stál mezi květinami Pes.
Byl to zvláštní pes a byl slepý.
Jeho mléčně bílé oči byly mrtvé a bez života, ale bez ustání těkaly ze strany na stranu, z jednoho konce zahrady do druhého. Stál v pozoru. Bez hnutí.
Uši nastražené, ocas vztyčený. Pes byl ztělestněním soustředěnosti.
Slunce svítilo a z otevřeného okna se zpoza květníků s pivoňkami ozval zvonivý dětský smích.
Pes se otočil za zvukem a jeho výraz zjihl, aby vteřinu nato znovu zkameněl ve výrazu naprosté koncentrace. Čekal.
Čekal dlouho.
A potom se vzduch ochladil a začalo foukat.
Pes zavrčel, jen lehce, odhalil zlámané zuby a nakrčil nos.
Kulhavě se vydal k domovním dveřím. Byly čerstvě natřené na červeno a uprostřed byl pověšený věnec z kopretin. Pes se otočil do ulice a začal štěkat a štěkat.
Naléhavě. Odhodlaně. Zuřivě. Nedám!
Jen stál a štěkal-a na jeho těle se otvíraly nové a nové rány, staré jizvy začali krvácet a vítr se zběsile opíral do štíhlého psího těla. Pravá přední noha sebou prudce trhla a zlomila se.
Pes stál jako antická socha na prahu červených dveří, jednu nohu ve vzduchu, a štěkal.
Z tlamy mu kapala krev, do ran v srsti se zarývaly kamínky odháněné větrem, ale neustoupil.
Jen štěkal a štěkal až do ochraptění.
Dokud vítr nepřestal vát. Až potom Pes přestal štěkat a ztěžka si sedl. Vypadal unaveně a velmi, velmi staře. Oteplilo se a ve větvích znovu začali zpívat ptáci. Bylo krásné, teplé letní poledne.
Přízrak došel k brance, otočil se na Psa a usmál se.
"Tak zase zítra", zašeptal. "Nevydržíš věčně. Zítra..."
Mrkl jedním okem, proplul na chodník a rozplynul se.
Pes sklonil hlavu a olízal si ránu na hrudi. Krev chutnala hořce.
Zamžoural slepýma očima, strčil hlavou do dveří a vešel do předsíně. Na dveřích zůstalo několik dlouhých, hlubokých škrábanců.
Děti seděli na koberci a přetahovaly se o pytlík sladkostí, z kuchyně šuměla voda a cinkaly skleničky. Celým domem voněl nedělní oběd. Pes chvíli stál uprostřed domu, nasával vůni a nechával se pohltit všeobjímajícím teplem a laskavostí.
Domov.
Přátelsky strčil do dětí, v kuchyni ukradl kuřecí kost, a pak strávil notnou chvíli tím, že hledal místo, kam dopadá nejvíce světla. Nakonec si lehl v obývacím pokoji a nechal se slunečními paprsky ukolébat ke spánku.
Na prahu před červenými dveřmi večer našli krvavé otisky čtyř tlapek.
"Zítra," šeptal Přízrak. "Nedokážeš je chránit dlouho."
Ale to už Pes spal. Spal tvrdě a nabíral sílu.
Neustoupí. Nepustí. Nikdy.

Balada o Kristiánovi

27. ledna 2014 v 17:12 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Město bylo ponořené v tichu. Čekalo je probuzení do studeného, zamlženého rána, stejného jako včera, předevčírem a týdny a týdny předtím.
Byl listopad a čas se zastavil.
Listy na stromech zezlátly, zežloutly a zčervenaly. Silnice jimi byly pokryté, padaly na trávník, na střechy aut a dívkám do vlasů. Podzim kreslil na okna jinovatkou.
Na zmrzlý chodník jemně dopadaly kapky ranního deště a protínaly mlhu.

Bylo moc brzo na to, aby lidé vycházeli z domů, a moc pozdě, aby se vraceli. Bezčasí, jako slepý okamžik mezi nocí a ránem. Po chodníku a vrstvě barevného listí šel vysoký chlapec s bledým obličejem. Opatrně našlapoval po kluzkých listech, tvář ponořenou do mlhy a vytrvale se pokoušel nemyslet.
Bez ohledu na to mu myšlenky hlavou vířily jako červené, oranžové a žluté podzimní listy.
Nenáviděl je.
Myšlenky. Oslepovaly ho víc než mlha a studily hůř než studený ranní vzduch.
Jen šel. Krok za krokem, levá, pravá, opakovat do zbláznění.
Dokud se bezčasí nepromění v ráno a dokud bude na ulici jen on, mokrý asfalt a ptáci v korunách umírajících stromů.
Stromy. Chlapec přemýšlel o stromech-o tom, s jakou slávou umírají. O tom, jak krvácí barevné listy a jejich kmeny stojí seřazené kolem ulic jako mrtvá armáda. O tom, jak potom na jaře z ničeho nic ožijí pod nánosy růžových květů, listy vyrostou z ničeho a znovu se vznešenou elegancí čekají, až z nich sluneční paprsky vysají poslední stopy života.
O tom, jak se znovu a znovu rodí, aby mohly zemřít.
Tak odlišní od lidí...chlapec zvedl dlaně, fascinovaně pozoroval rudě potřísněné prsty a představoval si, jak se krev zasychající pod nehty vznáší v mlze a vpíjí se zpět do mrtvého těla v třešňové aleji. Dívčina víčka, pečlivě zavřená chvějící se rukou, se pohnou a otevřou. Z černých očí září život a ona pomalu vstane, zvedne kabát a rozházené věci, tak teplými a tak úžasně živými bříšky prstů si upraví účes a vydá se spolu s klapavým zvukem podpatků zpátky k domovu.
Chlapec stál uprostřed chodníku a smál se na své vlastní ruce, špinavé od bláta a mokrých listů a červené krve.
Proč lidé nejsou jako podzimní stromy? Proč jejich smrt není jen nevyhnutelný akt, překrásné divadelní představení. Jen hra, nic víc. Hra na život.
Ptáci začali zpívat a mléčně bílou mlhou pronikly první sluneční paprsky.
Když první lidé ospale vyšli před dům, na chodníku nikdo nestál. Ulice byly prázdné a město se probouzelo do studeného, obyčejného podzimního rána. Jen ptáci na stromech zpívali o něco hlasitěji.
V trávě pod třešněmi se na červený kabát pomalu snášely listy.

Poslední Vánoční Přání

24. ledna 2014 v 19:14 | A. |  Povídky a zmatená poezie
1998
Byl dvacátý třetí prosinec 1998 a od rána sněžilo. Anastázii bylo před pár týdny šest, její sestře Gretě dvanáct a od doby, kdy o Vánocích na matčině hrobu zapálily první svíčku, uplynuly tři roky.
Tři roky nočních můr. Tři roky tlumeného pláče do polštáře. Tři roky, a nejméně desetkrát tolik nepříjemných dotyků velkých dlaní, slov šeptaných zastřeným mužským hlasem a stovky jizev a modřin pod bílými punčoškami a látkou krajkových šatů.
Tři roky a podle značek na dveřích vyrostla Anastázie o tři a půl centimetru.
Kalendář na stěně byl plný samolepek a pod zítřejším datem byla dětskou linkou pečlivě vybarvená Betlémská hvězda. Hodiny ukazovaly něco po sedmé a venku se začínalo stmívat.
Anastázie seděla v tureckém sedu na koberci a sledovala sestru, jak okusuje konec tužky.
"No tak, dělej. Teď jsem na řadě já!"
Sestra odložila tužku a podala Anastázii papír. Byl prázdný-jen v pravém horním rohu byly krasopisně napsány jejich jména a pod nimi Anastáziiným kostrbatým písmem stálo "Ježíškovi".
"Tak si to vezmi, Stázko. Já si letos nic přát nebudu."
Anastázie zvedla hlavu od papíru. "Ne? To nejde! Musíš si něco přát, jsou Vánoce!"
"Nebuď hloupá. Je to jenom hra, copak to nevidíš? Za tebou nechodí, Stázko. Jsi ještě malá, ale až vyrosteš-"
Anastázie vzdorovitě stiskla rty.
"-taky ho nemám ráda! Podívej, taky mě bolelo, když mi tohle udělal! A vidíš tu modřinu? Tady, koukej! A tady to červený místo. Ale jsou přece Vánoce! Bude na nás hodný, uvidíš."
Greta se usmála a dala Anastázii pusu na čelo. Jen její černé oči zůstaly pořád stejně prázdné.
"A co si přeješ ty, Stázko? "
"Hádej."
"Ty šaty, na které jsme se dívaly ve městě?"
Anastázie zavrtěla hlavou, až její dlouhé tmavé kudrlinky poskočily a několik pramenů jí spadlo do obličeje.
Vzala Gretu za ruku a nadšeně jí dovedla k oknu. "Podívej, Grétko. Vidíš je? Tam nahoře, přece, tak se podívej!"
Stoupla si na špičky a ukázala drobným prstem-a Greta jí najednou pochopila.
Tam nahoře, na šedé zimní obloze, letělo hejno černých ptáků.
"Říkali, že maminka je v nebi. Možná bychom mohli letět za ní."
A tak si tenhle rok přály obě to samé. V obálce za oknem, na ozdobném papíře byla dvakrát stejná věta, několikrát podtržená.
"Chtěla bych umět létat."
Dvacátého čtvrtého prosince našla Anastázie pod stromečkem-ve velké krabici zabalené růžovým papírem-zelené šaty s balonovými rukávy. Greta celou noc sledovala velkýma, rozšířenýma očima ptáky na obloze a snažila se nevnímat těžké tělo nad sebou. Na židli vedle postele ležel nerozbalený dárek s cedulkou navrchu.
Greta ho druhý den štítivě vyhodila do popelnice před domem.

2000
Anastázie ležela na posteli a nemohla usnout. Dívala se do stropu a počítala-jeden den, to je čtyřiadvacet hodin a to je...šedesát krát čtyřiadvacet. Tisíc...tisíc a něco, usoudila Anastázie a převalila se na druhý bok. Tisíc a něco minut do Štědrého dne. Hodiny odbíjely půlnoc.
O tři hodiny později jí ze spaní vytrhl zvuk, krátké zaskřípání a kroky na dřevěné podlaze. Otevřela oči a na bledý obličej dopadl paprsek světla.
"Je tam někdo? Greto?" Kroky se zastavily a kužel světla zmizel se zavírajícími se dveřmi.
A černá postava zůstala tam, uvnitř Anastáziina pokoje, na lososovém koberci. Mezi učebnicemi a plyšáky.
"Greto? Tati?"
Prudký pohyb a na zem měkce dopadl kus látky.
"Výborně, holčičko. To nic, tatínek je tady..."
Anastázie se posadila a rozesmála se. "Tati! Vyděsil jsi mě, myslela jsem, že jsi zloděj nebo tak něco-"
Muž udělal několik kroků k posteli.
"No tak, zlatíčko. Tatínek by nedovolil, aby tě ukradli, to přece víš. Nebo ne?"
"...asi ano, tati. A proč nespíš ty? Je ti něco? Nebo něco s Gretou?"
Matrace se zhoupla a vedle Anastázie ztěžka dosedla velká postava. Cítila, jak si jí silná ruka přitáhla k sobě a na tváři ucítila závan dechu. Voněl zvláštně-rozhodně jinak, než obvykle. Někdy v tu chvíli se Anastázie začala bát.
"Je to dobré, holčičko. Jen jsem ti přišel dát pusinku, správně, pusinku na dobrou noc. Nedáš tatínkovi pusinku?"
"Tati, chci spát. Prosím-"
Dlaň, která jí doteď hladila po nahých zádech, se vymrštila a uhodila Anastázii do obličeje.
Když přesně ve čtyři dvacet odešel s vrznutím dveří, Anastázie ležela schoulená na zemi, třásla se a černé vlasy měla slepené něčím mokrým. Nedokázala se pohnout. Mezi nohama a po celém těle se rozlila palčivá bolest a Anastázie se rozplakala.
"Chtěla bych umět létat", stálo na kartičce za oknem.
Jen to letos dostalo poněkud jiný rozměr.

2006
Anastázii bylo čtrnáct.
Podle čísel na dveřích byla vysoká jeden metr a šedesát tři centimetrů.
Spala teď v Gretině pokoji.
Greta, její milovaná Greta, s kaštanovými vlasy a velkýma, vyděšenýma očima, odešla pryč ve chvíli, kdy jí bylo osmnáct. Utekla.
Jen tak. A Anastázii nechala převzít její místo.
Spala v Gretině pokoji, ale ne v její posteli. Tu musela pomoci odstěhovat hned druhý den, aby na její místo přišla větší z tatínkova pokoje.
Aby se do ní vešli oba. Noční návštěvy se tak staly každodenní rutinou, a čím byla Anastázie starší, tím více se jí hnusily, ale dávno nezkoušela křičet. Jen zavřít oči a nemyslet. Uletět nebylo kam. Její vánoční přání se za těch osm let nezměnily, jen rukopis byl pořád úhlednější a dopisy za oknem byly posety pořád větším množstvím slz. Anastázie seděla na koberci, objímala kolena ve vytahaných kalhotách a třásla se.
Z vedlejšího pokoje se ozývalo monotónní klepání klávesnice. Tatínek pracoval a ona musela sedět ve svém pokoji, jako přikovaná na místě a čekat. Ještě jí zbývalo pár hodin. A potom se otevřou dveře. "Stýskalo se ti, holčičko?" zašeptá hrubý hlas, ten, který se každý večer ptal na totéž, ten, který byl vyhrazen jen pro ní. Ten hlas, podle kterého by Tatínka v kravatě s milým úsměvem nikdo nepoznal. Možná proto Anastázie občas nevěřila, že je tohle všechno skutečné. Možná má Tatínek pravdu. Možná je zlá a potřebuje potrestat, možná si zaslouží bolest, bolest rozlévající se celým tělem, tepající mezi nohama, červené otisky prstů a modřiny na krku a kůži odřenou do krve a dávení a-
Anastázie se svezla na zem, lehce jako hadrová panenka. Nevydržím. Nechci. Nemůžu, ne znovu, už nemůžu.
Její dny se staly jen vyděšeným čekáním na další bolest, a každé ráno musela vstát a přežít další den, další noc, a dávno nekřičela. Nemělo to smysl. Nic už nemělo smysl.
A tak Anastázii napadala jediná věc. Stále dokola.
Řešení.
Nikdy nevěřila tomu, že to dokáže. Ale když ležela na koberci, třásla se a poslouchala zvuky z vedlejšího pokoje, hlasitý dech, děsivé známé kroky, byla pořád odhodlanější a realita se ztrácela. Zbyla jen jedna věc.
Usmála se.
Ze zásuvky vyndala papír a tužku.
Ruka se jí chvěla, ale písmo bylo čitelné. Za ty roky tu větu dokázala napsat i poslepu.
Zpocené dlaně.
Klepající klávesnice.
Zaskřípání parket.
Neobratně se natáhla pro školní batoh a několik minut hledala nůžky.
A potom to bylo tak snadné.
Tak osvobozující.
Jen jeden řez.
Vertikálně.
A potom už nebylo nic. Anastázie zmizela s první kapkou krve, odstřihla sama sebe od krvácejícího těla na koberci. Už nechtěla myslet.
Už žádná bolest.
Usmívala se.
Už nikdy.
Dlaň měla sevřenou a vlhkými prsty svírala kus papíru s vánočním přáním.
A poprvé, poprvé za osm let se jí vyplnilo.
Venku za oknem se hejno černých ptáků poplašeně střemhlav spustilo z větví a vylétlo nahoru k obloze.

Chtěla bych umět létat.

Vertikálně

24. ledna 2014 v 19:12 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Třásla se.
Byl prosinec, pár dní před Vánoci. Ale jí zima nebyla.
Prostě se jen...třásla.
Nedívala se před sebe. Neviděla. Nechtěla vidět, jen šla a šla a šla. Občas se zastavila, opřela si obličej do dlaní, přemožená vzpomínkami a tichou bolestí. A potom znovu šla dál. Pořád dokola. Přemýšlela, myšlenky se v hlavě honily jako motýli, jedna za druhou, a všechny, všechny bolely.
A tak, s posledním zbytkem chladně rozumného uvažování, zůstala stát před stěnou plnou nůžek. Kancelářských svorek. Ořezávátek. Žiletek.
Usmála se.
Položila krabičku se svorkami.
Ne, dnes nechtěla škrábance.
Ublížili jí. A ona udělá to samé. Velkou bolest může přehlušit jen nějaká větší.
Řezák se žlutou rukojetí, za devět korun devadesát, u prázdné pokladny. Toužila po tom, aby jí někdo zastavil.
A potom stála před obchodem, roztrhla plastový obal a dívala se na stříbrnou čepel, odolávající pokušení přitisknout jí na měkké bříško prstu, už tady, mezi lidmi, sama uvězněná na kolotoči bolesti a strachu a výčitek.
Všechno jí připadalo tak neskutečné.
Šla. Slzy s řasenkou černě kreslily po tvářích, ve špinavé a bledé ruce držela řezák, prsty mimoděk otvírala a zavírala čepel, a silou vůle zastavila všechny myšlenky. Soustředila se jen na kroky, pravá, levá, a na ostrou hranu se žlutou rukojetí, která jí studila do dlaně.
Prošla prázdnou chodbou, letmý pohled do zrcadla, vyděšené oči a červené tváře, a potom zavřela dveře, tašku hodila na zem a bezmyšlenkovitě vyhrnula sukni i pruhované punčocháče, přiložila ostří, přitlačila...
Dívala se na kůži, která se jí před očima otevřela, jako kdyby rozřízla na operačním stole dětské bříško skalpelem. Bílá kůže, a všechny ty bledé vrstvy masa pod ní.
Cítila krev, která jemně vytekla na povrch a jako karmínový skleněný korálek spadla po noze dolů. A za ní další. A další.
Pak teprve mohla přemýšlet. Telefon. Zavolat o pomoc.
Vzít kapesník, přiložit na ránu, nechat prosáknout, další kapesník a zavázat na trhající se papírový uzel.
Vyjít ze dveří.
Ignorovat slzy a lidské pohledy.
Ven, nějakými dveřmi, prvními co viděla. Řezák v kapse a rána na stehně nebolela a nebolela.
Potom, venku, položila zelený kabát na patník a sedla si.
Byla jí zima, ale ona to tak chtěla.
Jen sedět, třást se, plakat a myslet na to, že je sama.
Lidé se otáčeli.
Někdo jí pozdravil a ona se uslzeně usmála.
Nějak se dostala do auta, dlaň přitisknutou na stehně, a čas se najednou zastavil a přetočil jako ve snu.
Bylo jí jedno, jestli jela domů hodinu nebo deset minut. Nevěděla, za jak dlouho zvedla ruku a všimla si červené louže, pulzujícího pramínku krve, jasně červené krve, tak červené jako nikdy.
Nevěděla, za jak dlouho vystoupila z auta, jak se dostala do koupelny a kdo z ní sundal mokré punčochy.
Pamatovala si jen kaluže krve, krve která pořád tekla, nedala se zastavit, prosakovala ručníky a protékala mezi prsty, a potom strach a smích a nemocnici a lži, že všechno byl omyl.
Pohled na nohy poseté jizvami. Injekce, třesoucí se tělo, které jako by patřilo někomu jinému.
Zápěstí, na kterém tušila vybledlou větu napsanou fixem, o tom, že není sama. Nikdy už nebude sama.
Rozesmála se a chytila se za hlavu, rvala si vlasy, jen cítit něco, cokoliv, jen přehlušit tu bolest.
Občas procitala a dívala se, jak jehla v hbitých rukou stahuje rozšklebenou ránu, spravuje jí, skládá jí dohromady jako stavebnici.
A pak znovu a znovu plakala, protože si uvědomila, že už nikdy nic nebude dobré.
Šeptala jeho jméno, tak tiše, aby to nikdo neslyšel.
Jen se chovat normálně.
Zastavit bolest.
Zvítězit, ale jak mohla, kdy znovu zůstala sama?
Jen chtěla cítit jeho blízkost.
Vědět že je vedle ní.
Vědět že už neodejde.
Ale on byl pryč.

Žiletky ve vlasech

24. ledna 2014 v 19:11 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Anastázie běžela dlouhou, nekonečně dlouhou ulicí.
Bosýma nohama došlapovala na mokrý asfalt, noční košile za ní vlála a vlasy poletovaly kolem bledého obličeje.
Byla vyděšená.
Bolelo to.
Bolelo to!
A tak utíkala. Pryč a pryč a pryč, někam, kamkoli, jen se nemuset zastavovat, už nikdy.
Věděla, že kdyby se zastavila, třeba jen na pár minut, bolest jí dožene. Bolest a strach. Anastázie lapala po dechu, asfalt pod nohama nahradila mokrá hlína a ona do ní bořila prsty, klouzalo to, za nehty jí zůstávalo rozmáčené listí a tráva, a Anastázie běžela a běžela. Nebylo nic. Jen svištění větru v uších a milosrdná tma všude okolo. Tma ukrývající. Tma konejšící. Tma, která se neptá. Tma, která nebolí. Nic už nebude bolet. Jen klást nohu před nohu, rychleji a rychleji a rychleji, utéct, před ním, před sebou, před světem. Zmizet z reality. Smazat se. Neexistovat...
Tam někde daleko byl on a Anastázie se mu každým krokem vzdalovala víc a víc. Nebo přibližovala?
Možná každá její cesta vedla k němu, dříve nebo později.
Ale ona to tak nechtěla. Ten pocit bolel, tak strašně moc, a ona to neměla dovolit. Už nikdy. Byla tak moc naivní! Naivní, hloupá Anastázie. Nesmí věřit. Už ne. Nikomu. Ničemu. Ani sama sobě.
Protože lidé odcházejí. A nechají ji tu samotnou, zase, osamělou, zničenou, rozbitou. Musela utéct.
Věděla, že to nezvládne.
Ne teď.
Ne s ním.
Byl tak daleko. A ta samota bolela, tak bolela, a Anastázie nedokázala najít tolik slz, aby dokázala tu bolest spláchnout. Tolik slz ani tolik krve. Musela běžet. Utéct. Pryč od lásky. Pryč od touhy. Touha...
Nesmí myslet. Protože ve chvíli, kdy dovolí myšlenkám rozlétnout se, už nebude cesty zpátky. Už se nedokáže schovat před jeho přítomností ve své hlavě, před vzpomínkami na jeho úsměv, na teplo jeho kůže, na hrubé kudrliny jeho vlasů, na touhu, která jí ničila a spalovala zevnitř, jen se ho dotknout, nechat se rozdrtit v náručí, políbit ho, jeho rty, rukama projet vlasy, dotknout se, natáhnout prsty, blíž, a nikdy se nedokáže přitisknout tak blízko, jak by chtěla, blíž, blíž...ne.
Už ne.
Už nikdy nedovolí, aby se jí dostal do hlavy. Zabije je. Zabije všechny myšlenky. Zabije sebe, když bude potřeba. Jak ráda!
Ale předtím, ještě předtím než se zhroutí na zem a z hlavy jí zmizí poslední stopa příčetnosti, předtím poběží. Poběží tak daleko jak dokáže. Musí utéct. Musí utéct, dřív, než to udělá on. Už nikdy necítit bolest. Už nikdy. Nesmí. Nedovolí. Lidé ubližují. A ona je nedokáže zničit, nedokáže, a proto ničí sama sebe. Jako pomstu. Pomstu všem, těm, co jí ublížili, opustili, rozbili, těm, co je nechali a nezastavili je. Všechny je nenávidí. Každého.
Běžela. Běžela a běžela a běžela a nedokázala se zastavit. Byla moc daleko na to, aby dokázala poznat, jestli je to doopravdy. Děsila jí možnost, že všechno tohle je jen sen.
Nechtěla se probudit.
Musí utéct, musí pryč, daleko. Až se probudí, bude tam jen bolest. A každý úsměv musí tvrdě vykoupit. Nechtěla se probudit ve světě, kde se za smích platí a za minutu štěstí musí odsloužit hodiny pláče. Desítky kapesníků od krve. Už nechtěla.
Ne.
A tak běžela.
Dokud jí z hlavy nezmizela poslední vzpomínka. Na něj. Na život. Na sebe.
Teprve potom se mohla zastavit.
Usmála se prázdnýma očima.
Bolest byla pryč.
Pryč.
A ona s ní.

Hořkosladká

24. ledna 2014 v 19:04 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Příběh psaný pro mojí kamarádku. Fanfiction o ní a o mém Alter Egu Kristiánovi, trochu zidealizovaná a naivní.
Na můj vkus trochu málo krve a trochu moc šťastný konec...
(text pod perexem)

Anastázie a Ostré věci

24. ledna 2014 v 18:59 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Jednou to uděláš, a už není cesta zpátky.
Nikdy.
Už nikdy nebude nic tak snadné.

Jenže to Anastázie nevěděla. Nechtěla vědět.
Bylo jí dvanáct. Dlouhé hnědé vlasy padaly do dětsky baculatého obličeje, mastné, neupravené, ošklivě hnědé prameny. Zachytávaly se za obroučky brýlí, splývaly přes velký nos, zakrývaly stříbřitě modré oči, které se dívaly tak vyčítavě a nechápavě, oči, ze kterých stékaly dolů křišťálové slzy, další a další, tisíce slz.
Jedna za druhou.
Všechny pro něj.
Bylo to velice naivní a Anastázie byla dítě. Dítě, s něčím nesnesitelně dospělým schovaným hluboko pod výbuchy smíchu a dětinským vtipkováním. Ještě nevěděla, že její Láska se tak moc liší. Že jí tolik změní život.
Ale to nebylo důležité, ne teď, když seděla na posteli a plakala a plakala.
Najednou nevěděla co má dělat a ta nejistota bolela. Opravdu bolela. Takovou bolest Anastázie nikdy nezažila.
Potom už to bylo snadné. Tak přirozené. Slyšela to už tolikrát.
Přece to dává smysl.
Psychická bolest. Fyzická bolest.
Jedna z nich vždycky dokáže přehlušit tu druhou.
A tak si pečlivě vyhrnula rukáv modrého svetru a špendlíkem z nástěnky poprvé porušila dětsky jemnou kůži, jen lehounce, přejela po zápěstí a sledovala, jak světlá linka pomalu růžoví. Ještě žádná krev. Ta přijde mnohem později. Zatím tu byl jen šok, obrovský šok z něčeho neznámého, zakázaného, zvráceného. A psychická bolest prostě...odezněla.
Byla pryč.
Linka na zápěstí za chvíli zmizela a na nějaký čas bylo všechno zase dobré.
Dokud nepřišla další propast.
Další překážka. Další zklamání, pocit vlastní zbytečnosti, zastavení se v prázdnu mezi křičícími myšlenkami.
Další slzy.
Anastázie si velice brzy uvědomila, jak opojné je přiložit ostrou hranu na tenkou kůži, tak tenkou, že bylo přeci tak snadné jí proniknout.
Ublížit si.
Potrestat se.
Jenže takhle to ještě nevnímala. Zpětně nedokázala říct, co jí na tom na začátku tak moc fascinovalo, protože samotný akt nesmělé bolesti zdaleka nebyl tak silný, aby přehlušil myšlenky zmateně poletující hlavou. Možná to byl ten pocit. Ten pocit, že něco dělá. Pro sebe. Pro něj. Že má tajemství. Že je něčím...statečná. Jiná než ostatní. Jiná než ostatní a stejná jako ty, které tak obdivovala, dívky v černém s rukama popsanýma krví. Anastázie byla naivní.
Dny plynuly, slévaly se v měsíce a v roky.
Jizev přibývalo. Byly hlubší. Špendlíky ostřejší. Potom přišly chladné, chirurgicky přesné čepele nožů, nůžky, nekonečné mlácení klouby proti zdi, dokud nebyla pokrytá rudými skvrnami.
Fyzická bolest konečně dokázala zničit tu psychickou, konečně se dostavilo opojení z každého škrábance. Z pálivě dokonalého pocitu úlevy. Fascinace otevírající se kůží.

Pokud to jednou uděláš, už nikdy nepřestaneš, Anastázie.
Nemůžeš.
Budou tě pronásledovat, všechny. Křičet. Natahovat se k tobě. A ty je budeš milovat.
A nenávidět.
Jenže žádnou jinou možnost nemáš.
Nikdo jiný ti nepomůže. Ony tu pro tebe budou napořád.
Ostré věci.
Jak snadné je začít, Anastázie.
Jak snadné je začít.

Zbyteční

24. ledna 2014 v 18:58 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Sleduje mě.
Vím to. Je tady. Vidím ho. Je v jejich pokřivených úsměvech. Je v nich. Ve světle aut. Odráží se v loužích a v lidských pohledech, zářící, obrovský. Sleduje mě.
Všude je tolik lidí. Tisíce a tisíce.
Dívají se. Dívají se, ale jejich oči jsou mrtvé. I oni jsou mrtví, pohřbení zaživa ve vlastní špíně, ohavně rozpadlí, duševní mrtvoly v oblecích a kravatách, smyčkách stahujících se okolo jejich krků jako hadi. Je jich tolik a z jejich očí hledí on. Vysává je. Život. Ničí je.
Proudy lidí, všichni použití, odhození, loutky.
Nebudu jedna z nich.
Utíkám. Ale každou hodinu, každou vteřinu je blíž a blíž, s každým krokem mu vbíhám do náruče, bojím se pohnout, bojím se promluvit, bojím se dýchat. Snažím se tvářit jako oni. Prázdná maska, nehybné rty, unavené oči. Snažím se zničit strach, který mi září ve tváři a označuje mě mezi nimi, strach, který oni neznají, už dávno ne.
Dav mě pohltil.
Moje tělo, ale ne mojí mysl. Jdu mezi nimi, ale s nimi ne, ne pro něj. Nikdy.
Sleduje mě.
Vidím ho. Vidím jeho tvář, vidím záblesk v jeho očích, když se jeho upřený pohled setká s mým.
Nebudu jeho.
Symfonie kroků na naleštěné podlaze. Nedokážu rozeznat ty svoje. Křičím a moje rty se ani nepohnou.
Nikdo se neotočí. Neslyším vlastní dech, splývá s nimi, i dýchání synchronizovali jako loutkové představení.
Nebudu jako oni.
Přibližuje se. Samozřejmě o mě ví, dávno, on ví o každém. Nechá mě utéct, běžet tak dlouho, tak daleko, než mě ochromí bolest a nebudu mít nohy rozedřené do krve, nechá mě běžet dokud budu popadat dech a dokud budu mít sílu.
Počká. A potom, potom mě srazí na kolena, sváže mě, použije, využije...zničí.
A vhodí mě do davu svých oveček.
Jako jednu z nich.
Cítím ho.
Jeho vůni, těžkou, sladkou, lepí se mi do vlasů, dusí mě.
Chce abych tančila. Tančila pro něj, na jeho zvrácenou melodii, kapky rudě dopadající na dlaždice.
Ale já budu chytřejší. Tentokrát nezvítězí, ne dnes, ne se mnou. Jdu pořád rychleji a krev padá a padá. Neposlechnu. Neotočím se. Může přinutit křičet tisíce dětí, může nechat lidi trpět v plamenech, neotočím se. Krok za krokem. Roztrhám je, všechny provazy, kterými mě k sobě připoutal, svázal a vytvaroval podle svého bláznivého ideálu, roztrhám je. Už brzo.
Jsem tak blízko. Vidíš mě? Měl bys.
Vím že tam jsi.
Vím že nezavřeš oči, neodvrátíš se, jsi až moc fascinovaný. Budeš mě sledovat.
Budeš se mnou počítat kroky. Chladné dlaždice. Ještě chvíli si můžeš myslet, že se zastavím, uteču do tvé náruče, místo mrtvého těla si zvolím mrtvou duši. Neznáš mě. S celou tvou obludností, při tvé pyšné inteligenci, zaslepený a dětinský. Neznáš mě.
Už jsi pochopil?
Já se nezastavím.
Jen pár kroků a špičkami bot se dotknu okraje. Díváš se dolů? Bude trvat dlouho, než první kapka mé krve dopadne na bílé dlaždice k tvým nohám.
Sleduješ mě? Vím že ano. Tak se dívej. Dívej se pozorně a poslouchej, pořádně poslouchej. Jen ticho.
Protože já nezakřičím.
Vezmi si moje tělo, jestli chceš. Přinesu ti ho-sama ti ho hodím do náruče, přísahám.
Ale já už budu dávno pryč, daleko a daleko.
Pryč od prázdného, rozbitého těla. Potrvá ti dlouho, než mě opravíš.
Přede mnou se rozlila tma, hluboká a černá.
Je to opojné.
A pak už není nic, a někde v dálce na dlažbu dopadla další sprška červených kapek.

Život a smrt princezny Hildegardy

24. ledna 2014 v 18:57 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Zvonek cinkavě optimistickým tónem prořízl ticho.
O několik sekund později se ke zvonění přidal chorál dětských hlasů, smích a křik, bouchání dveřmi a kroky na naleštěné podlaze.
Holčička v červených šatech s jahodami shodila nohy ze záchodového prkénka, neohrabaně si měkkým rukávem otřela obličej a vyklouzla na chodbu mezi davy spolužáků.
Bylo jí devět, měřila metr dvacet sedm a při poslední návštěvě přísné doktorky se sevřenými rty vážila přesně čtyřicet kilo. Tlustá Hilda, protože jinak jí nikdo neříkal, žila u babičky - přirozeně tedy nosila obrovské, háčkované a ošklivé šaty. Obvykle byly růžové, zelenohnědé nebo křiklavě červené, a na kapsy jim babička našívala Disneyho koloušky s velkýma očima, usměvavé ovoce a třpytivé poníky s barevnou hřívou. To, ve spojení s věčně zpoceným čelem, neschopností uběhnout více než půl metru a zarudlými tvářemi způsobovalo, že ačkoli první ze třídy nosila podprsenku, nikdo jí neměl rád.

Zatímco ostatní děti trávily přestávky na chodbách, honily se okolo květináčů, podrážely si nohy a kreslily na tabuli srdíčka a kosočtverce, Tlustá Hilda seděla na záchodě, mávala širokýma nohama v bílých punčoškách a plakala a plakala.
Takhle to bylo každý den už od první třídy.
Školní záchodky smrděly rok od roku hůř a Hilda si našla oblíbené místo v rohu na dlaždičkách.

A potom, jedno smutné odpoledne, se najednou objevila princezna Hildegarda.
Jen tak. V zrcadle. Prostě tam jednoho dne byla, usmála se na Hildu a ta vklouzla do princeznina útlého těla, jako by tam patřila odjakživa.
A celý její život se tak obrátil naruby.
V těle princezny Hildegardy mohla Tlustá Hilda dělat všechno, všechno, před čím se dřív schovávala.
Chodila po chodbách, cupitala drobnými krůčky ve stříbrných střevíčkách, rozdávala okouzlující úsměvy a vsakovala do sebe obdivné pohledy spolužáků, ne, celé školy, celého světa okolo ní, těch, kterým předtím nestála ani za nadávku.
A když zazvonilo, pohodila korunou dlouhých vlasů, usedla do lavice a byla šťastná.
Princezna Hildegarda s Tlustou Hildou choulící se někde v jejím štíhlém těle.
A dny plynuly dál.
Hilda už neplakala. Z babiččiny skříně si vypůjčila stříbrné střevíčky z tanečních a její staré svatební šaty, které na princeznině těle ožily a jejich zašlá krajka zbělala a rozsvítila se diamantovými nitkami.
A když skončila škola, princezna Hildegarda procházela městem, usmívala se a šaty za ní vlály.
Dny plynuly.
Dokud nepřišel patnáctý prosinec, a vánoční představení ve školní tělocvičně, nacpané dychtivými dětmi k prasknutí.
Samozřejmě, že princezna Hildegarda podala přihlášku jako první.
Doma před zrcadlem nacvičovala ladné kroky, točila se dokola a učila se tančit. Tanec byl pro princeznu Hildegardu najednou lehčí než chůze.
A tak přišel patnáctý prosinec.

Tři hodiny a deset minut.
V tělocvičně se nedalo skoro dýchat. Byla plná, plná dětí a plná učitelů a rodičů a přátel školy a těch, co šli okolo a zaujal je barevný plakát na dveřích.
Princezna Hildegarda stála za oponou a mezerou mezi dvěma pruhy karmínově rudé látky sledovala první vystoupení. Vlasy měla vyčesané nahoru, na plných rtech nános červené rtěnky a na pódiu právě zpívala tmavá dívenka vánoční koledu. Potlesk a uvedení dvou chlapců, kteří trochu rozechvěle zarecitovali říkanku o lesní studánce. A potom její jméno, reflektory, opona se rozhrnula a na princeznu Hildegardu se upřely stovky natěšených očí.
První takty její hudby.
První krok.
Otočka.
A další.
Sukně vlála a princezna Hildegarda na sobě cítila obdivné pohledy, usmála se přes rameno, další otočka, svůdné mrknutí, rychle, do rytmu, přesunout nohu víc doprava, otočka, přitáhnout levou nohu, kroužit po parketu a nechat se opíjet slávou a-
A stříbrný střevíček se zapíchl do dřevěných parket na pódiu, princezna se zakymácela, nohy se bolestivě zkroutily a ona spadla dolů, bílá sukně se kolem ní rozprostřela, hudba přestala hrát a chvíli bylo ticho.
Kéž by zůstalo napořád.
Jenže po několika nejistých minutách tělocvična explodovala smíchem.
A smích neustával. Přidávali se další a další pobavené hlasy, Hildegarda ležela na zemi a nevěřícně sledovala, jak se desítky dětí zvedají, aby na ní lépe viděly, ukazují si navzájem na pódium a smějí se a smějí a potom jí někdo z učitelů pomohl na nohy, stříbrný střevíček zůstal zaseknutý v podlaze a bosá princezna utekla za oponu, ven na chodbu, prvními dveřmi na záchod a zabouchnout...
A potom se Tlustá Hilda spatřila v zrcadle.
Nafouklé tváře zrudlé námahou s lesklými kapičkami potu, které rozmývaly rtěnku a kreslily jí po bradě červené šmouhy.
Rozcuchané jemné vlasy, lepící se na mokré čelo.
Silné tělo, nacpané v příliš malých zašedlých šatech tak, že skoro nemohla dýchat.
A nekončící smích, rozléhající se chodbou.
Ušlechtilé rysy princezny Hildegardy zmizely kdoví kam.
Tlustá Hilda nepřemýšlela. Měkkou, růžovou rukou vystřelila vpřed, zrcadlo se rozlétlo na tisíce kousků a obraz jejího kulatého, ošklivého a zpoceného obličeje praskl a rozsypal se.
Rozběhla se, uklouzla po střepech, znovu se zvedla a oddychujíc námahou doklopýtala na chodbu. A běžela a běžela, v uších jí burácel smích, a potom najednou stála v nejvyšším patře, opřela se o zábradlí, srdce jí zběsile tlouklo a dole pod schody na ní zamávala princeznina bledá, štíhlá ruka...
Když po několika sekundách dopadla Tlustá Hilda dolů, zbyl z ní jen tlustý kus masa v roztrhaných těsných šatech, ležící na louži karmínové krve, s vlasy divoce rozhozenými okolo mokrého obličeje.
Princezna Hildegarda jí vzala za ruku a jemně jí zvedla na nohy, pryč od jejího vlastního mrtvého těla.

A Tlustá Hilda se usmála, objala se s ní a vysoká štíhlá princezna roztočila tlustou holčičku dokola a dokola, tančily, nohama rozmazávaly pomalu zasychající krev a když se ozval první výkřik, na chodbě už nic živého nebylo.
Jen špinavé šaty na podlaze, červené a červené.

Velmi krátká ukolébavka

24. ledna 2014 v 18:56 | A. |  Povídky a zmatená poezie
Spi.
Zavři oči, princezno.
Všechno bude dobré.
Spi.

Kristián fascinovaně pohladil jemnou kůži na chvějících se víčkách.
Polaskal sevřené rty.
Zastavil křišťálovou, osamělou slzu a ochutnal jí. Byla hořká a studená jako led.
Upocené prsty propletené s těmi jeho se třásly a třásly.
Dotkl se vlasů rozprostřených po podlaze.
Už neplakala.
Kristián jí políbil na čelo.

Spi, princezno.
Všechno je v pořádku.
Jen spi...

Zvedl se a odešel, a ona zůstala ležet na podlaze.
Provazy připoutaná k radiátoru, chvějící se, sama s kaluží krve, která se schovávala se do spár na dlaždicích.
Sama.
Nebolelo to a ona byla zmatená.
Chtěla křičet, ale nemohla pohnout rty.
Všechno kolem bylo bílé.
A tak jen ležela se zavřenýma očima a poslouchala ticho.
Možná usnula, když se její tělo přestalo třást.

Možná.